Automatický výhled představuje svým vznikem i prezentací monotematický a soustředěný dialog dvou individualit – fotografky a malíře. Dalo by se říci, že oba umělci, které dlouhodobě známe především jako vytrvalé představitele tradičních médií a výtvarných kvalit, si touto výstavou zároveň překvapivě rozšířili pole tvůrčích možností – směrem k systematičtější a konceptuálnější práci s jejich nástroji.
Všechny části tohoto projektu lze považovat za jistou dokumentaci nebo transpozici konkrétního místa ve veřejném prostoru s ohledem na způsob snímání, rámování a vidění. Cyklus Nouzový východ sestává z deseti pohledů do téměř identických částí interiéru výškové budovy. Na těchto fotografiích je divák konfrontován s nicotnou, zaměnitelnou a mírně nostalgicky působící realitou snímanou tím nejlapidárnějším způsobem. Jedinou a jen tušenou změnou – spíše vně fotografií – zůstává vertikální pohyb fotografa po jednotlivých patrech hotelu. Jakoby se tu demonstrovala obyčejná možnost evakuace. Podobně lapidárně a v nostalgickém dojmu probíhá i projekce časosběrného filmu Rozhlas. Ten vznikl bez použití stativu – krátkým mechanickým snímáním na 8milimetrový materiál, vždy po půl hodině během 24 hodin. Světelné změny střídajícího se dne a noci upomínají na stereotypní pomíjivost, pohyb kamery zpřítomňuje samotného pozorovatele a trychtýřová symetrie domu uprostřed vcelku nudné výhlídky jakoby ujišťovala diváka o nezapomenutelnosti jakékoliv jednou viděné krajiny.
