Zakažte studentské koleje!
Jak to dopadne, když studenty, lidi bez domova a uprchlíky spojí jeden vídeňský dům? Jak se žije uvnitř a proč je nutné přesvědčit sousedy, že je to dobrý nápad?
Třetí díl z cyklu Architektura soužití zodpovídá řadu otázek ze života zdánlivě nesourodé skupiny spolubydlících. Potkali se v zimě roku 2009 při studentských nepokojích, kdy prostory obsazené univerzitní budovy poskytly útočiště jak protestujícím studentům, tak lidem bez domova. Nutný dialog a vyjednávání, které mezi nocležníky a demonstranty vykrystalizovaly, vedly k jednoduchému objevu: Lidé bez domova a studenti mohou na svých cílech pracovat spolu.
O čtyři roky později tohle vědomí využívá spolek VinziRast a vzniká naprosto unikátní projekt VinziRast–mittendrin, který dává prostor ke zlepšování životních podmínek pro obě skupiny. Studenti chtějí vědět, bydlet a zažít, zatímco lidé bez domova potřebují bezpečí domova, příležitost a přijetí. Pod jednu střechu se pak nakonec ještě vejde i třetí opomíjená skupina lidí – uprchlíci – a vzniká tak organismus, který již po mnoho let poskytuje daleko více, než pouhé bydlení. Stává se totiž místem úzdravy, osobního rozvoje a něčeho, čemu ve filmu zachycené postavy říkají „die Familie“. S podporou velké, dobrovolnické rodiny tu běží jazykové kurzy, rukodělné dílny, pořádají se společné výlety a jiné akce. Při nich každý za sebe a všichni společně nacházejí, „co nás od sebe odlišuje,“ s jasným cílem: „Pojďme k tomu být otevření a obohatit se navzájem“ V kontextu toho, co všechno je VinziRast–mittedrin takto schopen svým obyvatelům nabídnout, slova o tom, že „studentské koleje by se měly zakázat“ neznějí vůbec nesrozumitelně. Homogenní realita studentských domovů se zdá, v porovnání s vídeňským projektem, vyloženě promarněnou příležitostí.
Nezajímá mě kdo jsi
Projekt do dneška staví na původní myšlence: společná práce a společný cíl dávají prostor dialogu, tvoří příležitosti a možnosti růst. Zatímco studenti se prorůstají k poznávání, lidé bez domova a uprchlíci vyrůstají ze zažitých traumat, a jak říká jedna z postav, sdílejí „moudrost“. V takovém kontextu není podstatné, ke které skupině kdo patří: dům a jeho komunita se nezajímá o to, co má kdo za sebou, ale co může ostatním nabídnout, jakou znalost či umění přináší a jak moc chce vycházet s druhými.
VinziRast–mittendrin je hybridní dům nabízející bydlení, práci i volnočasové aktivity. Najdeme v něm byty, dílny, knihovnu a studovnu. Veřejná restaurace v přízemí spolu s veřejně pronajímatelným ateliérem na střeše pomáhají nejen širší integraci zúčastněných, ale zároveň představují výrazný ekonomický prvek: zprvu nechtěný ateliér pomohl překvapivě rychle splatit hypotéku, kterou si spolek VinziRast vzal na renovaci starší budovy v 9. vídeňském okrsku.
Jak věří architekt Alexander Hagner, za úspěchem projektu stojí, že už od samého počátku se do něj snažili zapojit co nejvíce lidí z nejrůznějších vrstev, přičemž každou skupinu osobitě a individuálně oslovovali. Cesta, jak sám říká, vede přes hledání a nabízení styčných bodů. Tak se podařilo získat desítky, ba stovky podporovatelů, dárců, dobrovolníků a pracovníků. Řada z nich přišla až ve chvíli, kdy si oblíbila zdejší multikulturní restauraci (jídelní lístek odráží kulturní pestrost kuchyňského personálu) – takovým lidem najednou začalo záležet na místě, o němž se až posléze dozvěděli, že jde o sociální podnik a ubytovací prostor pro „bezdomovce“. „Kde je máte? Vždyť tady to vypadá úplně normálně!“ podivují se prý nezřídka takoví hosté a nabízejí pomoc a podporu.
Komunita je základ
Co stojí za úspěchem VinziRast–mittendrin, projektu, který je zcela ekonomicky soběstačný, nezávislý na dotacích a státních příspěvcích? Podle řady těch, kdo ve snímku mluví, je základem všeho komunita. Komunitu ovšem nechápou jako nevyhnutelnou nutnost, nýbrž jako možnost. Z takového uvažování vycházel architekt, podle něhož každé rozhodnutí při přípravě a realizaci projektu směřovalo k jedinci a jeho potřebě či možnosti se do komunity zapojit. Jednou z hlavních idejí při rozvrhování domu proto byla idea úniku: žijí tu vedle sebe lidé s různými potřebami, zvyky a problémy – a společné prostory domu tak vždy pamatují na možnost odejít ze situace, která mi přestává být příjemná. Zdá se, že tento podstatný moment dává obyvatelům VinziRast–mittendrin důležitý pocit bezpečí a jistoty, na jehož pozadí mohou rozvíjet své talenty a otevírat se druhým. Podobně jako k lidem – a s ohledem na ně – přistoupil architekt i k budově, se kterou pracoval. Napřed, jak říká, hledal a označil její identitu, kterou pak dále rozvíjel, přičemž v nových prvcích byl spíše zdrženlivý. Jeho cílem bylo vytvořit klidné prostředí. Pestrost mu dodávají samotní lidé a třeba i darovaný nábytek nejrůznějšího původu. Na závěr snímku shrnuje: „Není podstatné, co nějaká věc je, ale co myslíme, že by mohla být. Není podstatné, ani zajímavé, zda tento člověk byl bez domova a zda tento studuje, je podstatné, jak spolu dokážou vycházet. A jaké možnosti nabídneme k vytvoření komunity.“ Dopad celého projektu se podle Hagnera projeví až v dlouhodobějším horizontu. Že má už dnes svůj „špendlík“ na google maps, ovšem už napovídá mnohé.
I přes poměrný úspěch vídeňského projektu, existuje šance, že při sledování dokumentu vaše myšlenky přeběhnou k bazální otázce. Mohou místa jako je VinziRast řešit všudypřítomnou krizi bydlení? Je spolubydlení nesourodých skupin řešením tohoto palčivého problému?Nutno říci, že ač se o to primárně nepokouší, VinziRast jistě disponuje silou ovlivňovat myšlení lidí o tom, jak by mohlo vypadat řešení krize bydlení zranitelných skupin. A vzhledem k tomu, že se můžeme doslechnout, že i například Praha nabízí sdílené ubytování studentů a seniorů, Seattle těží ze stanových městeček, umístěných v univerzitních kampusech, Londýn má bohatou squatterskou historii, kterou psali právě studenti a lidé bez domova, tak i VinziRast dává pocítit, že v domě existuje něco, v čem tušíme příležitost. Ač tento model nemůže poskytnout místo a podporu všem lidem, kteří hledají domov, snad každý člověk by mohl z vědomí toho, že takové místo existuje, získat určitý pocit sounáležitosti. Každé město by si zasloužilo alespoň jednu takovouto zónu pochopení, prostor pro nový start a místo, kde komunita tvoří podstatu.
Rad Bandit a Veronika Dudková
tvoří pracovní tandem v organizaci Jako doma , která se věnuje sociálnímu vyloučení žen a trans lidí. Mimo tradiční sociální práci rozvíjejí také projekt Zahrada bez domova , který ve stínech zapomenutého libeňského vnitrobloku nabízí útočiště a zahradní terapii ženám bez domova. Zahrada je součástí komunitního centra Jako doma a cílem týmu je mimo jiné také vytváření netradičních komunit propojováním světa žen bez domova se sousedy a místní komunitou a pořádáním společných pracovních brigád a sdílením společného času v prostorách zahrady. Dvojice svým konceptem usiluje o otevírání možnosti spolupráce napříč sociálními skupinami při zachování respektujícího a blízkého vztahu s městskou přírodou.
Architektura soužití
představuje různé možnosti řešení sociální problematiky.
Výchozím motivem pro vznik dokumentárního seriálu je snaha o demýtizaci pojmů jako je sociální bydlení, problémové lokality, vyloučenost, znevýhodněnost. Cyklus se zaměřuje na středoevropské příklady tzv. dobré praxe, kde se místní komunity pokoušejí vytvořit, povětšinou svépomocí, funkční společenské i materiální zázemí pro důstojný život. Klíčem k vybraným lokalitám je významná role architektů či umělců, kteří v projektech působí jako jedni z hlavních hybatelů změn. Záměrem je zprostředkovat nový pohled na sociální udržitelnost ve městě.
Dokumentární cyklus Architektura soužití vzniká ve spolupráci spolků Artyčok.TV a Architekti bez hranic.
