All We Ask (Vše, co žádáme, anebo Všichni se tážeme) je výstava představující šest mladých umělců z Německa, kteří pracují napříč různými médii.
Jak už je patrné z názvu, projekt se ptá po společném „generačním“ jmenovateli jejich práce, který nachází v častém leitmotivu vybraných děl, a sice zkoumání, programování či poukázání na situační modely či modely chování. Není tedy překvapením, že alternativou názvu výstavy bylo The Homage To Misbehavior (Pocta zlobení).
Pojítkem mezi autory je současně i ateliér videa Anny Jermolaewé na HfG v Karlsruhe, na jehož chodu se podílejí anebo se podíleli do nedávna. Snad právě toto prostředí podmiňuje a kumuluje, s lehkostí sobě vlastní, zmíněné sociální, dokumentární či dokumentárně-fiktivní tendence.
Dominantou instalace je surreálná kompozice Carmen Donet, ve které si dva monumentalní objekty generují nekonečný tenisový zápas. Se zápasem, jehož trajektorie opisuje geometrii ležaté osmy, je v dialogu o monumentalitě video-smyčka Suprematismus. Její autor Johannes Evers programově pracuje v rámci přepisu existujících uměleckých děl, zejména maleb, do groteskních domácích či rodinných videí.
Doku-fiktivní polohu práce Grazyny Roguski představuje projekt, který realizovala na polské straně německé hranice. V příhraniční oblasti je absurdní turistický ruch založený na levných službách. Německé rodiny se do této oblasti (Osinów Dolny / Niederwutzen) jezdí mj. „za levno“ ostříhat; Grazyna tento fenomén extremizovala, ve dvou dnech navštívila nespočet kadeřnictví (existujících paralelně vedle sebe) a jednotlivá stádia svého účesu dokumentovala.
Práce Lukase Kindermanna jsou intuitivním vhledem do formátů nebo způsobů transakce či zhodnocení. V sérii grafik Kleine Fische a Grosse Fische bere komicky vyznívající „rekordy“ z rybářských blogů, aby je přenesl na milimetrový papír. Všechny tyto „trofeje“ jsou přitom přirozeně dokumentovány v rukou svých „lovců“.
Dlouhodobým zájmem Benedikta Dichganse je spolupráce s institucemi, do kterých přichází jako pozorovatel. Zaznamenává zákulisí a momenty v galeriích, které nejsou běžnému diváku přístupné, jako jednotlivé fáze instalace expozic apod. Benedikt na výstavě představuje poslední cyklus videí, ve kterých ve vybraných muzeích v Německu a Rakousku dokumentuje zavírací hodiny, přesněji přímo chvíli vnoření se expozice do tmy.
Posledním dílem výstavy, jež nastolenou rozvážnou až kritickou notu vyvažuje, je Untitled Jana Schumanna. Ten infiltroval několika DV-kazetami do výstavní videokamery v nákupním megacentru s elektronikou a po několika hodinách tak získal „autentický amatérský záznam“ a zároveň bezprostřední reakce a chování náhodných nakupujících. Jinými slovy dokument postrádající smysl dokumentu; surovou „found footage“.
Jan Brož