Uvádí nás v prvotní filosofický úžas: proč je spíše něco než nic?
Pták.
Ryba.
Kurzor.
Slunce.
Fontána.
Kořen a kabel.
Kořenící fontána.
Pramen, u nějž sedí starci.
Oko i lokalizační značka v mapě.
Profil. Profil v krajině, profil na internetu.
Dotykový display ve zvířecích rukou, jejichž palce nestojí v opozici k ostatním prstům.
Digitální Venuše, jež svým lůnem zadusí všechny naše předky, ta vševidoucí kunda.
Lokalizační křížek. Tady jsme. Jsme tady a teď. V Berlíně. V Praze.
Adéla Součková si vytváří slovník obrazů a pojmů, jež užívá ve své praxi, v obrazech na starých nemocničních prostěradlech, v instalacích, v performancích. Její slovník je eklektický, napříč různými registry vědění si vybírá elementy. Praktikuje eidetické myšlení. Spojuje skrze vztahy podobnosti, jako to dělali renesanční alchymisté, jak to dělá internetový obrazový vyhledávač. Praxí neustálého opakování kresby nechává vytanout tušeným vztahům. Žádný z motivů nemá fixní význam, s každou další iterací se jejich významnost rozvíjí o nové možnosti, v každé nové konfiguraci s dalšími obrazy.
Adéla je umělkyně Antropocénu. Možná přesnější by bylo zmínit Chthulucén, jak navrhuje Donna Haraway, v němž nedominuje člověk, je to věk, ve kterém jsme všichni propojeni napříč hranice biologických druhů. Jenom praxe mezidruhové komunikace a vzájemnosti, píše Donna Haraway (Staying With the Trouble, 2016) je způsobem, jak nadále zůstat na planetě “ve společném dobrém žití i umírání”.
Adéla mluví o distanci a prázdném prostoru mezi živými bytostmi. Ve svých kresbách alternativu vztahům založeným na kolonizujícím překonávání distance silou a rychlostí jež vyúsťují ve zmocňování se. Zkoumá, jak rozvíjet vztah přes průrvu dotekem nebo pohlazením. Její vztah ke světu ale není naivně nevinný, uvědomuje si nevyhnutelnost, se kterou se bytosti navzájem vraždí a požírají. Všichni si musíme uvědomovat jejich i svou vlastní biologickou determinovanost. Nabízejí se nám totiž možnosti rozvíjet vztahy se světem, jež jsou jiné než uchopování rozumem a viděním; Dotýkat se, hladit, hmatat, čichat i ochutnávat svět, věci i bytosti v něm. Intuice má v Adélině díle roli protiváhy k vysušujícímu světlu rozumu, způsob jak se dotýkat světa bez násilí, beze snahy vlastnit nebo vykořisťovať. K tomu jsou ruce, o něž Adéla projevuje až obsesivní zájem – ruce lidské i ruce naších zvířecích bližních.
Od malování obrazů se Adéla posunula k důrazu na performativní kvalitu kresby. Její instalace zahrnují až rituální složku kresby in situ. Adéla tančí, kreslí celým tělem v posvátném prostoru bílé kostky galerijního paradigmatu našeho “věčně-už-současného” umění a uvažuje o možnostech vykročit za totalitu této současnosti.
Když používá ke své práci staré nemocniční ložní prádlo mluví s vědomým odkazem na Josepha Beuyse také o terapii. Proces léčení ovšem není návratem ke ztracenému stavu zdraví, jak se domnívala moderní lékařská věda. Je to mnohem komplexnější proces, holistický a progresivní. Směřuje k harmonizaci vztahů jedince se společenstvím a jeho prostředím, s ekosystémem, s planetou. Nemůžeme se naivně snažit o návrat do jakéhosi ztraceného ráje, jenž ve skutečnosti nikdy neexistoval. Můžeme se pouze snažit s pohledem neochvějně upřeným do budoucnosti (jakkoliv se zdá být temná) přicházet stále znovu s vůlí uspořádat svoje vztahy se všemi živými bytostmi na planetě do takového tvaru, aby nám všem umožnil další společný život. Kresby Adély Součkové stále znovu a znovu v opakovaných a lehce pozměňovaných konfiguracích vypravují mytické příběhy, jež nám nabízejí vzorce pro toto nelehké soužití.
Radim Labuda
