Titul výstavy Adama Holého odkazuje k svrchnímu kapalnému železoniklovému (ješte kobalt, síra, křemík a kyslík) obalu pevného železného jádra naší planety. Proč se do názvu výstavy dostal právě svrchní obal a ne samotný střed? Směřujeme pozornost a vášně ven, na vnější jádro, do prostoru transformace a pohybu, protože uvnitř se skrývá tvrdé jádro, o nejž si můžeme vylámat zuby…“Co je měkké směřuje k životu, co tvrdé ke smrti…“píše Arsenij Tarkovský a k životu směřuje i Adam Holý, když nechce opěvovat tvrdé jádro, ale jeho tekuté vnější složky. Podobně i lidský zrak je většinou dynamický a těkavý. Na snímcích Adama Holého se nesetkáme jen s jedním ohniskem ostrosti, jak jsme si navykli při pozorování světa přes objektiv aparátu. Naše oči kloužou po fotografii a setkávají se s ostrostí i neostrostmi ve všech možných plánech, ve všech hloubkách obrazu. Jako kdyby tyto fotografie, připomínající impresionistické malby, vznikaly složením různých pohledů kdesi v kolektivním vědomí. Výsledek připomíná průnik pohledů skupiny nesourodých pozorovatelů – dalekozrakých, krátkozrakých a poloslepých.
Okraje fotografií jsou přiznaně neoříznuté a tedy nepravoúhlé. Divák je připraven o přehledné pravoúhlé obrazové pole, je zbaven horizontály a vertikály, dvou základních os, podle kterých se nejčastěji orientuje. Chybí zde jediné pevné ohnisko ostrosti, které u běžných fotografických technik společně s ořezem slouží jako vodítko – konvence napovídá, že tam, kde je to ostré se nalézá těžiště významu. Vrženi z klasické analogové fotografie do virtuality “vševidoucího” obrazu, do světa bez jasných okrajů a zažitých zákonitostí, bloudíme očima po krajině. Nedostatek odstupu od rozměrných lightboxů pocit tápání ještě umocňuje.
Dominantou výstavy však není fotografie krajiny, ale velkoformátová fotografie ženského aktu. Rozměr fotografie značně přesahuje výšku místnosti a obraz vytváří jakousi podkovu rozpínající se od podlahy, přes stěnu až po část stropu. Přehnutá fotografie láme linie ženského těla podobně, jako to lze spatřit u barokních světic a mučednic ve stavu vytržení. Žena je zde spíše vykupitelkou než svůdkyní, vykupitelkou od tvrdého vnitřního narcistního já.
Pavel Sterec
