Střední Evropa formována mezi Východem a Západem v průběhu staletí vícekrát změnila své geografické i politické rozměry. Sympozium reaguje na současnou kulturní a politickou situaci, vzestup nacionalistické politiky, populismu, euroskepticismu a protiimigračních postojů, z perspektivy současného umění a teorie. Tuto tendenci lze pozorovat nejen lokálně, ale i v celé Evropě. Důraz je položen na interdisciplinární výměnu názorů diskutovaných ve skupině historiků umění, sociologů, filozofů a teoretiků umění.
Sympozium je výsledkem celoročního projektu The New Dictionary of Old Ideas pražské Meetfactory kurátorovaným Lucií Kvočákovou a Piotrem Sikorou.
http://newdictionaryofoldideas.org/
The New Dictionary of Old Ideas je projekt sítě nezávislých kulturních institucí ve střední a východní Evropě. Platforma, kterou chceme vytvořit, je založena na kulturní výměně a na intenzivním výzkumu společné identity prostřednictvím vizuální kultury, teorie umění, historie a politiky střední Evropy jako fascinujícího fenoménu. Vycházejíce z našich zkušeností s kulturní mobilitou jsme pro tento rezidenční projekt vytvořili slovník teoretických pojmů, který má sloužit jako pomocný nástroj k dalšímu výzkumu.
Retroutopie vs. spekulativní fikce
Koncept retroutopie poprvé představil Boris Buden (s odkazem na Inke Arns), který tvrdí, že stejně jako mýty předmoderny, kterou následně nahradila, se nyní utopie zaměřuje na minulost. Ne však proto, aby ji zachovala, ale aby zůstala co nejvěrnější jejímu příslibu osvobození. Buden nenaznačuje, že dosáhnout lepšího světa bylo možné pouze v minulosti, ale že zlepšovat ho bez ohledu na minulost zkrátka nelze. Retroutopismus se k minulosti obrací pouze za účelem převést její nenaplněné ideály do budoucnosti.
Mizérie dohánění
Pojmy „revoluce”, „sametová revoluce” a „transformace” jsou stále diskutabilní. Zároveň ale skutečně zahrnují různé způsoby, kterými jednotlivé země hodnotí svou komunistickou minulost a hledají cestu zpoza železné opony.
Vytoužený Západ ohromil zanedbaný Východ dominancí VHS kazet, padělků bot, levných solárií a podnikatelů v odrbaných ponožkách. Jednalo se o exotický mix devadesátých let, který svou neonovou zelení zaplavil post-komunistickou šeď nových demokracií.
Společný úkol!
„Východ” se „Západem” nesdílí ani minulost ani přítomnost. Oba tyto světy se ale jistě potkají v budoucnosti. Ve svém textu EAST! („VÝCHOD!”) to prohlašuje Rastko Močnik. Přestože je Východ se Západem často ve střetu zejména v dobách nestability způsobené politickými turbulencemi, hranice mezi nimi se v nás vytrácí. Onen společný úkol pak odkazuje na lepší budoucnost, která se těmto tendencím vzepře a, namísto aby představovala určitou ideologii, odkazuje na experimenty se strategií paměti.
Politické praktiky a kultura
V čase národních obrození ve střední Evropě bylo umění využívané, ale i vědomě vytvářené umělci k podpoře národní myšlenky a umožnilo tak jednotlivcům identifikovat se prostřednictvím kultury s formujícím se národem. Druhá vlna strategického užití umění k propagaci národní ideje se objevila spolu s nově vzniklými národy po první světové válce v důsledku versailleského mírového systému. Později v období totality byl vztah umělců ke státním nebo veřejným institucím považován za pochybný. Jakých politických praktik se v takzvaném regionu střední Evropy můžeme dopátrat a jak tyto praktiky ovlivnily kulturu, respektive uměleckou praxi?
Paradox identity
Střední Evropa měla v různých dobách různé zeměpisné, ale i geopolitické dimenze. Ze zeměpisného hlediska šlo o skutečně „elastický region”, který se někdy zvětšoval a jindy zase zmenšoval v závislosti na aktuální politické situaci. Žádný z pojmů, kterým tuto oblast označujeme, není neutrální. Jsou ovlivněny politickými a historickými konotacemi a zahrnují v sobě různorodá evropská území – Mitteleuropa, střední Evropa, střední a východní Evropa apod. Je střední Evropa skutečnost, utopie, pouhá myšlenka nebo chiméra? Debaty o povaze a existenci či neexistenci střední Evropy se ve vlnách objevuje už od sedmdesátých let 20. století a doposud se tento problém nepodařilo uspokojivě vyřešit, ani uzavřít. Její neuchopitelnost je tak možná jejím nejtypičtějším rysem.
Solidarita vs. Jednota
Naše jednota je vyšší formou individuality! Skrze tento termín se snažíme prověřit, jak model jednoty ztělesňuje potřeby kolektivity v postsovětských demokraciích a přemýšlet o tom, proč je stále silně přítomen ve středoevropském kontextu. Vychází ze základní potřeby sebeobrany vyjádřené rčením „spojeni stojíme, rozděleni padneme“ (anglicky „united we stand, divided we fall”), nebo se nejedná o nic jiného, než jen o propagandistický slogan, přízrak, který pronásleduje totalitní ideologie? Přirozeným doplňkem protiváhy k jednotě se stává solidarita – termín, který strhl velkou pozornost kvůli polskému opozičnímu hnutí v roce 1980. I když nám jednota dává ideální status v idealistické sociální stratifikaci – všichni jsou si rovni – solidarita odpovídá na otázku: co když jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější? Solidarita je tedy způsob, jak se daná země vyrovnává se sociálními rozmanitostmi a zpracovává sociální spravedlnost.