Moderní člověk je architektem své vlastní dekadence . (Raffaele Simone: Il Mostro Mite)
Uprostřed pustiny, ve chvíli, kdy se svět rozpadá v prach, stojí sídlo. Honosná architektura zosobňující moc, řád a kontinuitu se proměňuje v pomníkový prostor, jehož minulost se propadá do zapomnění.
Majitel sídla – symbol nadřazené racionality a falešné jistoty – si neuvědomuje, že svět, do něhož patřil, přestává existovat. Udržuje rituály, trvá na pravidlech, ale zrcadla na stěnách kolem něj jsou už slepá, zdi vlhnou a tapisérie se mění v mapy ztracených světů. Sídlo slouží jako metafora civilizačního sebeklamu; stejně jako přežívá kolaps svého okolí, přežívají i společenské instituce a diskurzy, ale už jen jako forma bez podstaty, setrvačnost beze smyslu. Trvání přestává být oporou. Fasáda majestátu se mění ve scénu úpadku.
„ Tento svět, jak ho vidíme, právě mizí. “ Paulem Viriliem parafrázovaný výrok Pavla z Tarsu, převzatý do názvu výstavy, pro nás pozoruhodně shrnul stav věčného střetu mezi zrodem a zánikem. Vše, co je dáno zraku v okamžiku pohledu, se stává pouhým lhaním bezprostřednosti, nevčasnou prohlídkou konvoje objektivních prvků. Stav, při němž nám skutečnost již ve chvíli jejího uchopení mizí mezi prsty, je zkrátka nezvratnou – byť poněkud paradoxní – premisou zažívání každodennosti a jediným způsobem, jak jej narušit, by bylo zastavit čas. Jak ale Virilio znovu napovídá, abychom dosáhli úplného zastavení běhu času, museli bychom najít něco ještě pošetilejšího – naprosto se vzdát veškeré akce. Totálně vyprázdnit naše jednání. Není nic nesmírnějšího než prázdná věc, tvrdil Francis Bacon. V nadsázce lze zároveň dodat, že nic není znepokojivější.
Dnes je to tedy především spotřeba – a v užším slova smyslu technologie –, které vedou k popření rostoucí nicoty v každém z nás. A protože hypermoderní svět se už nemůže vytrhnout vědě, vnucuje se znovu otázka, kterou již během první světové války vznesl Oswald Spengler v knize Zánik západu . Nevyčerpala už naše kultura opravdu všechny možnosti své tvořivosti a nedovršila vytváření svého tvaru, takže je schopna samu sebe udržovat již jen ve statutu quo, kdy je kvalita nahrazována kvantitou a tvořivost organizací a technikou?
Výstava se na tuto prázdnotu pokouší reagovat nikoli cynismem, nýbrž snahou porozumět tichu, které zůstává po „pádu“ systému. Kolektuje střepy, sleduje mezery mezi znaky, podvrací symboly a narušuje kontinuitu. Pracuje se zpomalováním, strachem z pomíjivosti věcí i se sentimentem. Exponuje únik, ztrátu soudnosti i schopnost žít uprostřed konce – jako by se stále ještě mohlo na něčem trvat.
Tomáš Knoflíček a Kateřina Štroblová
