Může současné umění zvýšit naši citlivost ke stigmatizované architektuře?
Obchodní dům Labe a budova Krajského úřadu Ústeckého kraje představují dva příklady z rozsáhlého souboru poválečné architektury v Ústí nad Labem.
Tyto stavby se staly východiskem výstavního projektu, v němž současní výtvarní umělci a umělkyně tematizují význam architektonických a uměleckých děl ve veřejném prostoru města, jejich chátrání a ohrožení, vrstevnatý vztah obyvatelstva k těmto „památkám“ i otázku společenské odpovědnosti za péči o naši kolektivní paměť.
Výstavu uvedl kurátorský tým 4AM Fórum pro architekturu a média ve složení Karolína Munková, Šárka Svobodová, Eva Truncová. Součástí večera byla komentovaná prohlídka výstavy a hudební vystoupení.
Stavby zatížené poválečným vývojem jsou často vnímány spíše jako problém než jako podnět k dialogu. Jejich hodnocení bývá poznamenáno politickými souvislostmi, estetikou doby či osobními negativními, mnohdy i traumatizujícími zkušenostmi. Současné umění je může zpřístupnit v nových souvislostech a narušit ustálené představy, čímž otevírá cestu k věcné a otevřené debatě o jejich budoucnosti a roli ve veřejném prostoru města.
Architektura druhé poloviny 20. století se dnes nachází na zásadním rozcestí. Stavby, které po desítky let sloužily bez větších investic, často zůstaly zachovány v původní formě – a právě tato intaktnost je zároveň jejich předností i slabinou. Pokud nedojde k jejich citlivé rekonstrukci nebo adaptaci na současné potřeby, hrozí jim rychlá degradace či destrukce. Případové studie Obchodního domu Labe a budovy Krajského úřadu Ústeckého kraje ilustrují nejen architektonickou kvalitu a historickou hodnotu těchto objektů, ale i napětí mezi jejich vnímáním odbornou a laickou veřejností
Výstavní projekt propojuje audiovizuální, archivní, materiálové i textové přístupy k uchopení témat péče, demolice, reprezentace, paměti místa a dalších. Umělci a umělkyně se zde zabývají nejen fyzickými podobami staveb, ale i jejich „symbolickými těly“ – plány, dokumentací či historickými záznamy, které jsou stejně křehké a ohrožené jako samotné objekty. Otevírá se tak prostor pro přehodnocení ustálených narativů o poválečné architektuře, pro hledání nových významů a udržitelnějších řešení, které by mohly nahradit destruktivní přístup k těmto stavbám.
