Autor výstavy Jan Haubelt využil charakteru galerie Entrance a tradičním chodbovým bledě zeleným nátěrem vymaloval jednu stěnu galerie.
Jedním z výrazných témat přítomných v diskurzu současného umění je ohledávání, či přímo narušování námi všedně vnímané „reality“ (jakožto ve skutečnosti ne tak jednoznačně „reálného“ fenoménu) a odhalování složitostí a jiných možností reflexe světa kolem nás. A to nejen v rámci vizuálního vnímání, ale i u našeho celkového pojetí světa. Toto odhalování vnitřních konstrukcí našich vlastních, námi vybudovaných realit nabízí možnost jak myšlenkově orientovanému konceptuálnímu projevu, tak i tvorbě vyjadřující se bezprostřední reakcí s jevy okolního světa. Obojí je ve svém specifickém spojení blízké Janu Haubeltovi, který často pracuje ve své tvorbě s onou nejednoznačnou pozicí reality, na niž poukázal například ve svých pracích inspirovaných naprosto odlišně strukturovaným světem malého Tobyho postiženého autismem (Tobyho vidění, 2007), či i s užší tematikou vazeb vizuálních vjemů na „skutečnost“ (Oko, 2003). Nepracuje přitom na základě nějakých erudovaných teoretických rezultátů, ale hlavně prostřednictvím své intuitivní citlivosti vůči vratké pozici různých „realit“ v soudobém světě. Nepostradatelnou součástí jeho realizací je pak i konkrétní vazba díla na konkrétní místo, prostor a situaci. Jan Haubelt ve své tvorbě často pracuje s nenápadným nahrazením reality imitací, či s mírným posunutím běžných funkcí; holub sedící na parapetní římse nevzbuzuje až na svou nehybnost u návštěvníků výstavy umístěné v přilehlém parku žádné podezření, že by se mohlo jednat o „artefakt” hodný jejich zájmu. Obdobně jeho dvojitý fotografický autoportrét diváka sice znejisťuje svým podivně pozměněným účesem, přitom mu ale nedává přímé vodítko, že se v druhém případě jedná o paruku vytvořenou z umělcových vlastních vlasů, což lze ovšem vnímat i jako specificky pojaté sochařské dílo. Obdobně se umělec na sérií snímků sám staví do pozice svého „modelu“, kdy stejně tak nechává diváka po jisté chvíli v nejistotě, co se týče „možnosti“ zachyceného stavu, jak pozměněné oděným oblečením, tak i nestandardně pružnými pozicemi svého těla. Toto násobení, překrývání nebo sčítání „možných“ realit přitom v Haubeltově tvorbě často zastává pozice blížší Magrittově vizuálnímu ohledávání nereálnosti reality než jen v soudobé tvorbě častějšímu konceptualizovanému pojmosloví. Ve svém nejnovějším projektu Stejný obraz pro galerii Entrance reaguje Haubelt na konkrétní post-industriální prostor galerie a využívá ho k jemné hře s naším samozřejmým vnímáním konkrétní reality a její fotografické reprezentace. Se svojí příznačně sochařskou senzibilitou pro daný prostor, strukturu i fakturu, které odkazují i k určité „retro” atmosféře místa, znejišťuje divákovo očekávání stejného a odlišného jakožto kategorií třídění našeho okolí a přitom odhaluje i specifické estetické hodnoty prezentovaného. Zajímavě tak pokračuje ve svém tezemi nezatíženém, velice svěžím a přesně mířeném potýkání se s možnostmi vyjádření svého uměleckého vztahování vůči tomuto světu. Viktor Čech
Jan Haubelt
