Název výstavy odkazuje k tradici moderny, která, ač sama mistrně vládne uměleckým jazykem, ráda sleduje svou vlastní neschopnost či nemožnost, až s ní téměř splývá. Jako postavy z románů Roberta Walsera, které si zakládají na vlastní nedůležitosti, díla umělců tu vytvářejí kontrapunkt k situaci moderního člověka, který sice nerozumí sám sobě, ale neustále přesvědčuje ostatní o tom, co umí, může a dokáže.
Na první pohled se tedy tato výstava nabízí jako vyjádření frustrace z všudypřítomného a stále se zvyšujícího tlaku na výkon nebo, lépe řečeno, zdání výkonu. Při hlubším zamyšlení se jeví sama tato sklíčenost jako objekt posměchu či podivně zaujatého pozorování. Sebeironie tu hraje dvojí roli: umožňuje se vyhnout patosu, který tu přesto číhá, a poskytuje úhel pohledu, který je kriticky upřen na stav věcí teprve ve druhém plánu, protože se nejvíce zajímá o onoho nepřizpůsobivce a celou komedii, která se odehrává mezi ním a společností.
