Dvojice známých domácích autorů si přizvala ke spolupráci spřízněné německé sochařky. Mark Ther a Patrick Szedlaczek jsou výrazní čeští videoumělci (M. Ther – Hanes, I will get you out…, 2007; P.Sedlaczek – Whore story, 2007).
Německé autorky přinesly do MeetFactory velkoprostorové objekty, které pracují s estetikou vlastní veřejnému prostoru. Mark Ther vytváří emotivně přesycené mikropříběhy, které popisují reálná i fiktivní osobní traumata okázalých dramatických postav (Pflaumen, 2011). Patrick Sedlaczek sbírá zneklidňující mrazivé sekvence, u kterých si také nejsme jisti, jestli se díváním na film nespolupodílíme na neznámém zločinu nebo nebezpečné hře. Pro SAULGRUB připravil Sedlaczek playlist svých aktuálních videofilmů: Mirror Remake (2011) a dva krátké filmy Nails (2010) a La Eutera Magie de la Reencarnation (2011).
Do galerie MeetFactory si oba autoři přizvali umělkyně, které se pro změnu vyjadřují prostorovými výtvarnými prostředky. Obě spojuje používání nalezených předmětů. Ty komponují do velkorysých situací. Nicoll Ullrich buduje objekty, které se tváří jako samovolně vzniklé shluky odložených věcí (Fantómas # 6, 2006; Yuka Oyma, 2009). Barevně a materiálově překvapivé setkání látek, desek, papírů a stužek odkazuje k činnosti, která možná předcházela tomu, co nakonec v galerii uvidíme. Mohlo to být uklízení, stěhování, příprava na práci nebo práce samotná. Nicoll Ullrich podtrhuje estetickou kvalitu situací, ve kterých se běžně pohybujeme. Zjemňuje naši pozornost vůči půvabům, které v běžném životě možná nevznikají cíleně, přesto v sobě koncentrují poetické sdělení. Pro galerii MeetFactory připravila reinstalaci rozměrného dřevěného posedu, přeneseného z její domoviny (Hunting Fantomas, 2011).
Ulrike Mundt vytváří konkrétnější objekty, ve kterých používá předpřipraveného zvuku, nebo pohyblivé elektroniky (Radio_raw, 2008). Její objekty rovněž předstírají praktičnost (Flag sculpture II, 2009). Jsou důmyslně technicky provedené a fungují. Pohrávají si s aurou informačních médií – černých skřínek, které zásadně ovlivňují náš pohled na svět. Formálně jsou její sochy provedeny v luxusních materiálech – zlato, hliník, mosaz (Golden, 2007). Sevřenost tvaru a technická důslednost, s jakou jsou objekty realizovány, vytváří dojem smysluplnosti. Umělecký předmět se tváří jako naprosto praktická věc, pro kterou sice my osobně neznáme uplatnění, ale někdo ho někdy určitě objeví.
Výstava si pohrává s „německou“ identitou domácích autorů. Jejich příjmení odkazují ke vzdáleným nebo blízkým německým předkům všech vystavujících. Název volně přeložitelný jako „svinská díra“ odkazuje k místu, ke kterému se neradi hlásíme, ale které k nám jaksi neodmyslitelně patří.
