Jdu.
Ve vitríně jsou fotky zad.
Říká a potom i píše Honza: „Za každými zády je příběh, který mají za sebou. Některá záda jsou krásná, ale není to zadarmo. Kolečka na zádech vzniknou tak, že se vezme nějaká nádobka s kulatým ústím, přiloží se na kůži a vysaje se z ní vzduch. Tam, kde je tkáň prokrvená a vyživená, se nestane nic. Na místech, kde jsou nahromaděny různé tělesné odpady, je tkáň nepružná, tuhá a křehká. Když se takové místo nasaje, cévky se roztrhají, krev z nich se vylije do podkoží a udělají se modřiny. Zároveň se uvolní i ty odpady. Něco se odpaří do nádobky a něco sebere lymfatický systém. Tkáň se obvykle ucpává v místech, kde je stažená. Nestahuje se sama sebou, ale díky blanám, které jsou všude v těle. Když si představíme kus molitanu v mikroteňáku, kterej víc a víc přiškrcujeme, tak aby se prostor v něm zmenšoval a molitanu se stahovaly póry, tak takhle nějak to vypadá. Blanitý systém reaguje na stres právě stahováním, někdy velice silným, takže nás může až pokroutit. Tělo reaguje na akutní stres, ale uchovává pomocí paměťových schopností buněk i stresy dřívější, které bývají často opakováním, řetězením, odnožemi stresů dřívějších.“
Jdu dál. V místnosti jsou reprobedny a na nich lebka vyřezaná ze dřeva.
Dřevo je divoký materiál. Není slyšet zvuk, vzpomenu si na hlas. Od hlasu je blízko k dechu. Zdrojem hlasu je proud dechu, který naráží na překážky. Poznámky rodičů jsou někdy umrtvující, ve výsledku jsou snad i životodárné, protože jsou překážkami a ty nás učí, jak pokračovat. Jdu dál. Vím, že i já někdy svými poznámkami, svým hlasem děti umrtvuju. Umrtvuju divoký materiál. Bolí mě záda, protože na nich nosím svoje děti. Jdu dál. Napětí. Příběh.
Magdalena Hrubá