Zcela záměrně se nebudu pouštět do konkrétní interpretace prezentovaných prací Petera Faba. Tu považuji za výsostně intimní, subjektivní, nepřenosnou. O co bych se v této úvaze rád pokusil, je pouze nastínění určitých možností, které Fabova práce nabízí a postihuje.
O fotografiích Petera uvažuji jako o určitém návodu, mapě schopné nás, diváky, odvést od fyzické podoby díla k podobě významové. Vystavené fotografie obsahují každá vždy více podob, jednak podobu zřejmou a pak podobu skrytou, a to jak ve své formalní rovině, tak v rovině obsahové. Tato vrstevnatost, možná přesněji víceplánovost, je typickým znakem. Vystavený soubor téměř didakticky šifruje sdělení o způsobu vnímání světa. Pro Petera je rovněž velmi příznačná rezignace na technickou „správnost“, namísto které upřednostňuje podobu, byť technicky nedokonalou (nízká datová kvalita, rozostřenost atd.), schopnou však o to silněji nést ideovou podstatu díla. V té se předmětem jeho zájmu, jak se alespoň domnívám, stává sama podstata uměleckého díla představená na poli příběhu.
Vladimír Pešek
