V létě 1989 artikuloval dramatik a disident Václav Havel požadavky opozice v petici, kterou podepsalo přes čtyřicet tisíc lidí. Signatáři v ní (mimo jiné) žádali vládu o dekriminalizaci nezávislých iniciativ a ukončení cenzury sdělovacích prostředků a kulturní činnosti. Jen o rok později se Václav Havel stal demokraticky zvoleným prezidentem a došlo k ukončení státního dozoru kulturou. Již v lednu 1990 zanikl Svaz českých výtvarných umělců a byl schválen zákon, který legalizoval zakládání nezávislých spolků, svazů, klubů a hnutí.
Euforie z nově nabyté tvůrčí svobody však záhy narazila na limity financování kultury v rodící se tržní společnosti, a v průběhu uplynulých třiceti let ji pomalu vystřídalo roztrpčení nad prekarizovanými podmínkami umělecké práce a produkce. Diskuze se proto zaměřila na otázku, jaké strategie podpory výtvarného umění, které se vymyká principům konzumní kultury, byly a mohly být zavedeny v nově se formující tržní společnosti? Slovinská teoretička Vesna Čopič ve svém příspěvku srovnává vývoj kulturní politiky ve státech bývalého Východní bloku s ohledem na zánik či zachování socialistických struktur podpory umění. Odbornice na kulturní politiku Eva Žáková a kurátorka OFF-Biennale Budapest Hajnalka Somogyi se pak podrobněji zaměřuje na vývoj kulturní politiky ve vztahu k podpoře výtvarného umění v České republice a v Maďarsku. V závěrečné diskusi pak Anežka Bartlová s přednášejícími debatuje o konkrétních opatřeních v rámci státní kulturní politiky, jež mohou v současnosti přispět ke zlepšení sociálního postavení výtvarných umělců a umělkyň.
Diskusní fórum festivalu fotograf #9 se odehrálo 18.10. 2019 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.