Hlavním výrazovým prostředkem pro portugalského umělce Nuno da Luze je zvuk a možnosti, které toto médium v rámci konstrukce či narušení daného časoprostoru, případně zvoleného narativu nabízí. Zvukové instalace, které jsou pro tvorbu tohoto autora příznačné, z převážné většiny vycházejí ze dvou možných přístupů jeho využití. Prvním je cílené využití reálného zvuku, vztahujícího se ke konkrétní události, tedy zvuková nahrávka reálné události, kterou tímto způsobem autor přenáší do artificiálního prostředí galerie, kde s ní za pomocí instalačních strategií dále pracuje a zprostředkovává divákovi. Druhá z využitých strategií, staví spíše na náhodě a přímém propojení interiéru galerie (či jiného výstavního prostoru) a jeho exteriéru. V druhém z uvedených případů se jedná o přímý, případně zprostředkovaný přenos zvuku z okolí prostoru a tedy o jakési narušení, či střet dvou světů: artificiálního prostředí galerie a živého světa nepředvídatelných událostí, který nás/jej obklopuje.
Důležitým aspektem v instalačním pojetí zvuku v tvorbě Nuno da Luze, je schopnost jeho fyzického prožitku, případně možnosti vnímání zvuku za pomoci dalších smyslů, či dokonce jeho samotné utváření na základě ovlivnění dalšího ze smyslových aparátů. I přesto, že tvorbu Nuno de Luze nelze chápat jako interaktivní, participativní či ryze performativní, fyzická přítomnost a hra se smyslovými prožitky diváka, je zde zcela zásadní. Jedná se totiž o proces naznačování vazeb, které determinují nevyhnutelný vztah těla (jedince a skupiny), vůči jeho okolí a vliv okolí na působení jedince a lidského společenství obecně.
