Výstava v Domě umění Ústí nad Labem je novou interpretací Kozelkova díla ve spolupráci s místními umělci a Fakultou umění a designu UJEP. Nejen, že prezentuje dílo Milana Kozelky v jeho úplnosti, a to především díky dokumentaci a originálům uchovaným v archivu Kozelkova přítele a sběratele Vladimíra Meistra, ale posunuje ho dál díky instalacím, které podle autorových skic a návrhů realizoval Jan Krtička a Jan Prošek. Objevují se zde Kozelkovy oblíbené materiály: kameny, dřevo, hlína, listí, ale i řada performativních a konceptuálních prostorových souvislostí. Kozelkova tvorba se vyznačuje na jedné straně výjimečnou citlivostí, na druhé straně nekompromisní bezohledností. Na jeho mnohovrstevnatém díle lze vykreslit totalitní dobu v její složitosti a ukázat vzdor i křehkost jedince vůči mocenským tlakům společnosti.
Výstavu doprovází samostatný projekt Šemík stejnojmenného dočasného autorského seskupení, jenž působí na periferii současného umění. Je pokusem nalézt v tvorbě lokálních umělců mladší a střední generace propojení s dílem Milana Kozelky. Unikátnost expozice Šemík spočívá v dočasném spojení osmi, jinak samostatně tvořících autorek a autorů, kteří se rozhodli pracovat pod společnou signaturou a vytvořit pro tuto příležitost expozici složenou převážně ze zcela nových artefaktů. Široké spektrum médií, která participující autoři a autorky užívají /fotografie a text, kresba, objekt a video apod./ představuje paralelu k rozpětí Kozelkových tvůrčích prostředků. Tím zásadním společným jmenovatelem je však Šemíkův postoj, lehce podvratný smysl pro humor a esenciální ideová návaznost na výraznou a specifickou osobnost, kterou Kozelka bezesporu byl. Výstava Šemík je poznámka na okraj k retrospektivní výstavě Milan Kozelka. Na cestě.
Konceptuální umělec, performer a literát Milan Kozelka (1948‒2014) zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění především osmdesátých a devadesátých let. Od šedesátých let se věnoval poezii a jeho básně jsou dnes řazeny do kontextu českých ohlasů americké beatnické literatury. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let obrátil pozornost k akčnímu umění. Během relativně krátké doby se z něj stala respektovaná osobnost místní výtvarné scény. Paralelně k body-artovým performancím rozvíjel výtvarnou tvorbu, ať už měla podobu konceptuální kresby nebo land-artových instalací. Účastnil se také řady alternativních výstav nezávislého okruhu, například Setkání na tenisových dvorcích TJ Sparta (1982) nebo Chmelnice–Mutějovice (1983). Vždy sledoval aktuální dění a jeho neklidná povaha ho poháněla do dalších a dalších projektů. Během osmdesátých let performoval, kreslil, stal se významným organizátorem neoficiálního kulturního dění. V devadesátých letech založil v Karlových Varech pobočku pražské alternativní organizace Artforum a pořádal zde výstavy, filozofické přednášky, literární festivaly a koncerty. Podílel se i na řadě dalších regionálních aktivit, především v Olomouci a v Brně, performoval, publikoval a věnoval se editorské činnosti.