Martin Horák (1968) po letech opět vystaví Skryté podoby Jiřího Davida, respektive dvacet let schovávané cáry z billboardu k výstavě tohoto známého fotografického cyklu. Domýšlet význam takového gesta lze v rovině autorova osobního příběhu, podobně jako v souvislosti s potřebou opět zvážit odkaz výtvarného umění devadesátých let.Martin Horák si vzpomíná, že plakáty s vyobrazením Marilyn Monroe ze série Skryté podoby Jiřího Davida strhal z plakátovacích ploch v roce 1995. Skoro dvacet let je měl složené pod postelí. Pak je odtud vytáhl a dal zarámovat.
Jednoduchý úkon může být v některých chvílích nadán velkou metaforickou silou. Dívat se na orvané reprodukce Skrytých podob je jako dívat se do tváře dvaceti letům českého vizuálního umění. Těch dvou desetiletí, o nichž si dnes považujeme za nutné znovu promluvit, znovu je zhodnotit, revidovat jejich obraz. Dívat se na ně ale také znamená nevidět nic z toho přímo. A pak je zde osobní příběh mladého umělce z Olomouce, jeho ničitelsko-tvůrčí energie, kterou nevedl konkrétní záměr, možná jen jakási vnitřní potřeba popasovat se se starším, slavným umělcem, s Jiřím, který pro něj nejspíš nebyl žádný Jiří, ale spíš Jiří David, nebo prostě David. A to aniž by to muselo být osobní, jednostranné vyrovnávání účtů, i když, přiznejme si, tohle bývá vždycky nějak osobní.
Jiří Ptáček