JÍDLO

umělci David Kopecký
kurátor Sláva Sobotovičová, Terezie Nekvindová
místo _Neurčené město
tagy každodennost jídlo dokumentární strategie portrét architektura
ůčinkující David Kopecký
kategorie Videoarchiv VVP AVU
publikováno 15. 2. 2013
jazyk Česky / English
embed link icon

Jeden z mýtů o zrodu videoartu vypráví, že první umělecké video vzniklo, když v roce 1965 natočil Nam June Paik – nadšený ze svého nového přenosného portapaku – cestu taxíkem z obchodu domů. Podobné vzrušení zřejmě zažil architekt David Kopecký, když si koupil kameru, tentokrát digitální, a ve svém pražském ateliéru v ulici Zborovská ji poprvé vyzkoušel. Okouzlený možnostmi techniky i vlastní osobou jednoduše natočil sám sebe, jak svačí.

Jistě přitom znal anti-film Andyho Warhola Eat (1964), v němž pop-artový umělec Robert Indiana žvýká tři čtvrtě hodiny. Podobně jako performer Vito Acconci použil Kopecký kameru jako zrcadlo. S velkou dávkou exhibicionismu se v něm zhlížel a drze se vysmíval bůhvíčemu. Film zachycuje jednu uvolněnou chvíli a je zároveň i záznamem ateliéru architekta, který dbal na oproštěnost prostoru. Je z něho cítit nadšení z nových možností: „To je nová kategorie, když můžeš snímat věci,“ říká v záznamu autor a lituje, že nemohl zvěčnit prezentaci ateliéru ksa ve Vídni, a plánuje natočit benátské bienále, pro které s Jánem Studeným připravili expozici o architektuře bez architektů. Videokamerou či mobilním telefonem pak snímal i další stavby jejich architektonické kanceláře nebo momenty ze svého života. Umístění videí Davida Kopeckého do kontextu uměleckých filmů se může zdát na hraně, přesto si myslím, že v sobě nesou zvláštní citlivost vnímání prostoru, která by se neměla ztratit.

Architekt David Kopecký (1963–2009) studoval u Emila Přikryla na Akademii výtvarných umění v Praze a v roce 1995 založil s Jánem Studeným česko-slovenskou architektonickou kancelář ksa (kopecký-studený architects). Ateliér ksa reprezentoval ČR na 8. bienále v Benátkách (2002) a realizoval zejména řadu rodinných domů (v Senci, Stupavě, Černošicích, Mníšku pod Brdy atd.).

Terezie Nekvindová

Děkujeme Báře Kopecké za poskytnutí díla do videoarchivu VVP AVU.

V rubrice Okno do archivu pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce zvideoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.

související s
JÍDLO

0:06:00

Ex Urbi

Nejznámější je Benešův dlouhodobý cyklus fotografií z pražského metra, kde jsou námětem především architektonické detaily podzemky a kompozice světla, jeho průniky a „animace“ ve vyprázdněném prostoru.

KRÁTKÝ FILM (doplněná verze)

Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.

Privatizační umělec Petr Pudil (upravené vydání)

Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění.

Prohnutá dlažba

Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.