V obraze Toto není dýmka, jehož významem se ve stejnojmenném a neméně slavném článku zabýval Michel Foucault, využil René Magritte znejišťující kombinaci textového a obrazového sdělení. Naopak krabička označená nápisem hrách (pro jistotu v několika jazycích) jako by sdělovala: toto je opravdu to, co to je. Jestliže se ale zaměříme pouze na fotografii na obale, najednou se celá přesvědčivě působící konstrukce může zhroutit, a dojdeme k závěru, že toto není hrách. Na základě dostupné vizuální informace pouze předpokládáme, že barva, tvar a velikost hrachu v krabičce bude odpovídat barvě, tvaru a velikosti hrachu na fotografii. (Ponechme stranou, že se nic nedozvíme např. o tom, jak hrách chutná.)
Hotel Zenit odkazuje k uzavřenému světu, který funguje podle vlastních pravidel. Před vchodem symbolicky vlají prapory, v jejichž barevnosti se odráží minulost: aniž by vznikal konkrétní obraz, zaznamenává citlivá barevná emulze fotografického papíru průběh děje, jinými slovy zobrazuje tím, že – vystavena světlu – stárne. Jinde se zastavením nekonečného pohybu moře vytrácí to, co od zobrazení moře očekáváme. Rytmus mořských vln je možné zaznamenat pouze v mezeře mezi dvěma fotografiemi: jako něco, co je přítomné, přestože samo o sobě zobrazení uniká.
Pokud jsme ve vystavených dílech schopni vysledovat zájem o odhalování podstaty fotografického obrazu, můžeme jít dále, za tento zájem, za fotografie, tedy vnímat jejich dekonstrukci ne jako smysl celku, ale pouze jako jeden z nástrojů. Je fotografie tím, co ukazuje? Respektive je to, co fotografie ukazuje, fotografií? Hora na fotografii není hora, je to krásný obraz hory. Jinde to není květina, ale obraz květiny. Dokonce to není ani obraz květiny, ale vrstvená konstrukce obrazu, který se realizuje až v mysli diváka.
(Zbytky listí na stromě za oknem jsou v šikmém poledním slunci mnohem žlutější, než stejné listí v poledním slunci jinde.)
Hana Buddeus
