Historie médií v otiscích

Online svět se nám často jeví jako prostor bezčasí. Artefakty takzvané minulosti se zde hromadí, recyklují, remixují či upscalují, bourají se a dekonstruují, nebo jsou naopak zachraňovány od útlaku a zapomnění – mnohdy ovšem na úkor jejich původního kontextu a životaběhu. Přítomnost zdánlivě dominuje, zároveň se však čím dál zřetelněji bortí pod tlakem plánovaného i neplánovaného zastarávání, vyžádaných i nevyžádaných aktualizací nebo více či méně průzračné algoritmické práce. Budoucnost, ba dokonce i utopie, se navzdory probíhající polykrizi vrací opatrně do oběhu (alespoň tedy v určitých kruzích)  , nicméně zřídkakdy existuje plán, jak svou vizi s náležitou dávkou „péče“ doručit těm, kdo se nacházejí mimo váš vyfiltrovaný safe space.

Jak se v těchto podmínkách dá uskutečňovat historie médií, potažmo přístup, kterému dlouhá léta říkáme „mediální archeologie“  ? Můžeme skrze znovuobjevování zastaralých, vytěsněných či neúplných médií, artefaktů, rozhraní a aplikací uchopit cosi jako současný „režim historicity“, tedy způsob, jakým se vztahujeme k minulosti, přítomnosti a budoucnosti současně  ? A lze do těchto otisků minulého vstoupit tak, abychom režim(y) historicity vetknuté do (post)digitální reality přelstili či promysleli nanovo?

Smyslem této edice je zpřítomnit online prostor jako labyrint fragmentů a otisků analogové i digitální historie, jež lze spekulativně „dourčovat“, a rozehrávat tak neotřelé výměny mezi „kdysi“ a „teď“, případně uskutečňovat alternativní či nerealizované budoucnosti. Nástrojem tohoto dourčování je tzv. videografická kritika a tvorba audiovizuálních esejí. Formát audiovizuální eseje (či video-eseje) je uměleckému prostředí samozřejmě důvěrně známý, odkazující na tvorbu „velkých jmen“ typu Jean-Luc Godard, Harun Farocki či Hito Steyerl (v českém prostředí např. Zbyněk Baladrán), avšak i na určitý étos zdůrazňující osobitý a odstředivý pohled na obrazy a zvuky v kulturních, politických, ekonomických a technologických souvislostech. V posledních letech se esejistický impuls promítá také do akademické sféry, například právě v podobě videografické kritiky, která tvořivou manipulací s obrazy a zvuky odkrývá významy, které by v tradiční psané studii o filmu či audiovizi byly nemožné či jen obtížně sdělitelné  . 

Videografický přístup v sobě snoubí pohyb na hranicích (mezi výzkumem, uměním, fanouškovstvím a žurnalistikou), autorskou angažovanost (emocionální i politickou) a také smysl pro bytostnou proměnlivost a neukončenost audiovizuálních výzkumných objektů. Pokud je naším cílem oživit a prozkoumat artefakty, ztrácející se v bezbřehém „virtuálním“ prostoru, videografická kritika jim umožňuje navrátit hmotnou podobu, uchopit je coby předměty zachycující otisky různých dob i technologií, pozorovatelné v detailu a z možných i nemožných úhlů a přístupné tvarování v digitálním softwaru nebo za pomoci tiskárny, nůžek a lepidla  .  Nechávat „staré“ a „nové“ střetávat se mezi sebou, a to i znovurozehráním zdánlivě marginálních, nahodilých či zapoměníhodných prvků a artefaktů audiovizuální kultury, a sledovat, jak z těchto kolizí mohou vyrůstat neotřelé formy vnímání – přesně takto nám audiovizuální eseje mohou pomoci se v zapeklitých temporalitách (post)digitální reality zorientovat.

Vybrali jsme celkem šest audiovizuálních esejí, které vracejí do oběhu artefakty a rozhraní rozličného historického a technologického původu. Ať už se jedná o filmové kopie a negativy z přelomu 19. a 20. století (Digitální Kříženecký v paralelních světech), videoartové praktiky 70. let (Metaleptic Attack), VHS nahrávky z 80. let (Pan Scan Venkman), teletext (Teletext Revival 2.0), počítačové tapety (Safari(Browser)_The_Nature_ofmy_Computer.mov) nebo téměř současnou webovou videohru GeoGuessr (GeoMarkr), primárním cílem esejí není obnovit objekty v době jejich vzniku, ale ani zcela se přizpůsobit přítomnému audiovizuálnímu režimu. Rozprostírají audiovizuální artefakty napříč časovým spektrem, konfrontují důvěrně známá uživatelská rozhraní s jevy, které do nich nesedí nebo jsou jim vnější, hledají ve vyřazených médiích mody zkušenosti, jež navigování počítačové či mobilní plochy přestalo zahrnovat. Kupříkladu Teletext Revival 2.0 nabízí prostřednictvím proto-internetového média pro přenos informací něco, co v logice online vyhledávačů chybí – trpělivost při čekání na kýžený obsah, sdílený informační horizont pro širší veřejnost, větší uživatelskou přívětivost pro starší generace. Esej ovšem nezůstává jen u vzpomínání, simulovaného například dabingem televizních moderátorek a moderátorů z přelomu století, nýbrž spekulativně rekonstruuje, jak by v teletextu mohl fungovat současný informační content, včetně memů či Tinderu.

Jakým historickým objektem se artefakt, který nenáleží ani minulosti, ani přítomnosti, stává? Pojem otisk může leckomu evokovat cosi fragmentárního, neplnohodnotného, pouze přežívajícího, anebo rovnou mrtvého. Videografické zpracování však v otiscích objevuje odlišný princip, blízký tomu, co německý filosof Ernst Bloch nazýval „dodatečnou fragmentaritou“  . Namísto torza či ruiny můžeme v nedokonalosti a nesoučasnosti minulých jevů spatřit jejich bytostnou nehotovost a neukončenost, otevřenost vůči „budoucnosti, která nikdy nebude přítomná, kterou však paradoxně již nyní budujeme“  .  Podle tohoto principu mají kupříkladu kopie a negativy z pozůstalosti průkopníka české kinematografie Jana Kříženeckého utopickou hodnotu právě pro všechny lapsy a deformace, jež obsahují – nikoli coby připomínka stáří, nýbrž jako důkaz, že bez ohledu na původní záměr do tvůrčího procesu neustále vstupují nepředvídatelní lidští i nelidští aktéři, a ani převod do nul a jedniček nemůže zabránit v tom, že materiály budou nadále vstupovat do nových spojení s okolním světem, ať už online či offline.

Jindy dokáže být dodatečná fragmentarita i explicitně politická: desktopová esej Safari(Browser)_The_Nature_ofmy_Computer.mov demonstruje, do jaké míry se i neustále se přeskupující počítačová plocha může stát nástrojem k umrtvení a komodifikaci časovosti. Oficiální wallpapery operačních systémů Mac a Windows vnímáme jako neutrální, uklidňující a čistě funkční background, jenže vznikly tak, že kdosi vyfotil reálná místa se svébytnou historií, pamětí a ekologií a zakonzervoval je do podoby uhlazených a dekontextualizovaných fetišů. Když si autorky proti srsti přisvojují online aplikace ke hledání původních lokací, nejde jim o cestu zpět v čase, nýbrž o obnovení historicity těchto míst a krajin, jejich existence napříč analogovým i digitálním, minulým, přítomným i budoucím. Pokud chceme proti kanibalizujícímu a dehistorizujícímu online kapitalismu postavit alternativu, musíme i v rozhraních našich přístrojů znovu a znovu objevovat dodatečnou fragmentaritu, trpělivě je drolit a zbylé „rozinky v pudinku“  skládat tak, abychom černé skříňky postupně nahrazovaly interfejsy, které vždy již utváříme společně.

Kurátorstvo:  

Jiří Anger & Veronika Hanáková

Autorstvo:  

Andrea Rüthel & Megan Dieudonné: Safari(Browser)_The_Nature_ofmy_Computer.mov

Jiří Anger, Veronika Hanáková & Jiří Žák: Digitální Kříženecký v paralelních světech

Chloé Galibert-Laîné & Guillaume Grandjean: GeoMarkr

Karin Spišáková & David Scharf: Teletext Revival

Cormac Donnelly: Pan Scan Venkman

Johannes Binotto: Metaleptic Attack

Překlady:

Brian D. Vondrak