Už několik let je autorčina citlivost zaměřena na asymetrický vztah člověka a přírody. Její práce jsou fragmentární metaforou prostředí, které podává zprávu o nestravitelnosti lidské aktivity. Dává do souvislosti odlišná pojetí plynutí času, životnosti i rozkladu organické a anorganické hmoty.
Jedním dechem vnímáme nekonečnou biochemickou reakci univerza, jehož jsme součástí, jako hlubokou existenciální zkušenost. Ale paradoxně s vědomím, že na její plné pochopení náš lidský věk nikdy nedostane dostatek času.
Recyklací vyhozených, disfunkčních vehiklů, které byly součástí reprodukce a pohybu člověka na zemském povrchu, do podoby výstavních artefaktů Ruta komunikuje s etickými premisami nového materialismu. Dlouhý život průmyslových výrobků, jejich pomalý rozklad a následně jejich cesta do země – tím vším dává autorka přírodě a geologickému času daleko optimističtější perspektivu, než jakou si jako lidé můžeme sami přisoudit. Dnes už víme, že odpadková skvrna v Tichém oceánu přesáhla velikost Texasu a blíží se velikosti celé Severní Ameriky. Doba pro recyklaci tun průmyslových hmot omílaných mořskou vodou už expirovala, řada materiálů se mechanicky rozpadá na drobné částice. Stejně tak lidský pohyb, aktivita i produkce se váží k nerostným zdrojům, její gravitaci a živným procesům, jejichž součástí je voda, která se chemickým procesem podílí na rozkladu organických i anorganických hmot.
Kosti jsou to jediné, co po nezpopelněném člověku zůstává. Patří mezi nejtvrdší tkáně lidského těla, ionty vápníku, fosfátů a dalších minerálů se v ní mohou uvolňovat a ukládat podle potřeby. Stejně jako kameny jsou předmětem zvětrávání působením vody a kysličníku uhličitého, do procesu vstupují bakterie, řasy, lišejníky, mechy i vyšší rostliny horniny a nerosty, jejichž odumřením vzniká tenká vrstva organických látek jako základ úrodnosti půd. Vědecký popis přírodních cyklů a evoluce nám umožňuje svou existenci vnímat i jako svého druhu vnější zkušenost. Dostáváme vhled do kontinuity materiálního světa, jehož zákony nás přesahují.
Ekologická angažovanost v nás se z velké části odehrává na iracionálním teritoriu. V doméně umění, více než kdekoli jinde, se problematizované fenomény oprošťují od svého původního kontextu kdesi v realitě, aby se jako symbolické obrazy připomínaly tady i tam. Prostřednictvím instalace Ruty Putramentaite sledujeme provázanost industriálních a přírodních procesů. Autorka kriticky nabourává separovanost těchto i dalších kategorií. Soustředí se naopak na jejich fyzikální základ a jejich vzájemné požírání. Ve zpracovávání spojů a vztahů mezi pohozenými průmyslovými torzy, přírodninami a zeminou pozorujeme, jak zub času a celková degradace materiálu vrací lidskou činnost znovu do země. Cítíme, že klíčem pro porozumění fyzického světa je vědomí naší tělesnosti a smrtelnosti.