Výstava se obtáčí kolem tématu práce, které je úzce spjato s hodnotovým nastavením naší společnosti, uspořádáním života i trávením volného času. Jakožto ústřední bod ve fungování západní civilizace, stojí práce také v centru myšlenkových rámců hnutí nerůstu, které hledá cesty z kruhu práce, spotřeby a generování nadbytků směrem k spravedlivé, spokojené společnosti.
Různé umělecké přístupy zastoupené na výstavě odkrývají aktuální problematiku práce nejen v kulturním a uměleckém prostředí. Reflektují především náš vztah k práci a ptají se, proč na ní a její klasické formě stále tak lpíme a co pro nás znamená?
Jakožto ústřední bod ve fungování západní civilizace, stojí práce také v centru myšlenkových rámců hnutí nerůstu. To hledá cesty z kruhu práce, spotřeby a generování nadbytků směrem k spravedlivé, spokojené společnosti. Byl to právě "myšlenkový otec" nerůstu, francouzský filozof André Gorz, který již v 70. letech přemýšlel nad změnou organizace práce tak, aby každý odváděl jen její malé, pro společnost smysluplné množství. Zbytek by pak mohl být věnován neměřitelným činnostem, jako je např. péče o své okolí, vztahy nebo řemesla.
Gorzovy myšlenky o "konci společnosti práce", ale ani predikce celé řady myslitelů, kteří na základě technologického pokroku předpokládali větší efektivitu práce a s tím spojený kratší pracovní týden, se prozatím v západní společnosti realitou nestaly. Náš vztah k práci je totiž mnohem komplikovanější. Vstupuje do něj tvorba identity, sociálního statusu a s ním spojená prestiž, zájmy i spotřební zvyky. Důležitým faktorem jsou stále také morální konotace a pojetí práce jako ctnosti, sebezapření i kázně, sahající hluboko do minulosti.
Ačkoliv pro některé může být práce cestou k osobnímu úspěchu, významu života nebo posláním, v důsledku akumulace moci je v současné společnosti také generátorem významné sociální nerovnosti. Prekarizované (tedy nejisté) podmínky nebo fenomén tzv. neviditelné práce, která je pro chod společnosti nezbytná, ale z různých důvodů přehlížená, rezonují také v kulturním a uměleckém sektoru, kde navíc dlouhodobě chybí systémové ukotvení umění jako práce. Spolu se zastoupenými uměleckými díly se tak otevírá prostor pro promýšlení změny tohoto prostředí plného soupeřivosti, komodifikace osob a neustálého tlaku na produktivitu. Jakým způsobem se máme jako společnost vydat vstříc krátkému pracovnímu týdnu, šťastnému životu a prostoru pro smysluplně naplněný volný čas?
