Podle statistiky sčítání obyvatel z roku 2011 se hlásilo k hnutí Nového věku pouze 22 lidí. Méně bylo už jen ezoteriků, což je z podstaty věci celkem logické. Nízké číslo nepřekvapí, bereme-li v potaz, že New Age má svůj vrchol již dávno za sebou. V devadesátých letech se v českém prostředí ještě stihla odrazit doznívající vlna tohoto převážně amerického kulturního fenoménu a zanechala za sebou osobitou, nicméně poměrně vzácnou stopu. Ve své době obtížně dostupný čtvrtletník rozšířeného vědomí MANA, bychom mohli označit za vlajkovou loď myšlenkového proudu vyznávajícího psychowalkmany a holistický pohled na svět.* Jako student jsem na sklonku devadesátých let navštěvoval přednášky šéfredaktora zmiňovaného časopisu. V paměti mi utkvěla příslovečná aura, která příchod proroka Nového věku provázela. Rozčarování se dostavilo až s první zmínkou o tibetských mísách a didjeridoo. Zdálo se mi, že nejslabší stránkou celého hnutí, kromě kýčovité vizuality, byla právě nevýrazná ambietní hudba. S takovým přesvědčením jsem vstoupil do nového milénia. Uběhlo několik let. Přiblížil se bod obratu. Táhlé, mručivé tóny imitující klávesy nebo smyčce, se pozvolna začaly objevovat v mojí složce s hudbou. Nekonečné plochy elektronických zvuků, zněly téměř jako tenkrát, jen o poznání méně vyrovnaně. Připomínaly několikrát nahrané magnetofonové kazety, které se časem opotřebovaly, zmuchlaly a zpomalily v přehrávači. Proznívající fragmenty, praskavé lupance a rušivý šum se staly neodmyslitelnou součástí nového zvuku. Podobně neodvratný byl nástup zmutovaných gradientů, jin-jang symbolů a pestrobarevných textur. Vizualita nového věku se stala jedním z podkladů pro estetiku postinternetového umění a spirála se opět neuzavřela.
Přes dřívější patrný vliv transavantgardy, se Pavla Malinová ve svých posledních obrazech pomalu propracovává k osobitému stylu New New Age. Neúprosně vystavěné průhledy do jiných dimenzí nenabízí snadnou možnost úniku, za to křiklavě upozorňují na překážky provázející hledání hlubšího poznání. Zašpiněné barevné přechody jsou jako narušené mantry. Disharmonické motivy bezčasí a neexistujícího prostoru. Modrý pták, symbol štěstí, zůstává uvězněný v naší mysli. Hermetismus nástěnných kreseb rozvíjí ezoterismus malovaných obrazů. Neučesaná rukodělnost vyvažuje spirituální touhu po dokonalosti. Vypájkovaný kůl, masážní klec a zelené karimatky doplňují intuitivně promyšlenou instalaci. Vizualizovaná energie jako umění materializace.
* Označení mana, znamená vizualizovanou transformativní energii posvátného času a prostoru.
Jiří Havlíček
