Výstava Cesta je trnitá propojuje tvorbu dvou významných současných umělkyň – malířky Anežky Hoškové a sochařky Anny Hulačové. Zájem o legendární a magické první jmenované se zde setkává s ekologicko-rurálním sci-fi druhé.
Většina děl vznikla přímo pro výstavní prostory a je výsledkem spolupráce obou autorek, které spojuje téma vztahu k přírodě materializované v práci s organickým tvaroslovím někdy pichlavým, jindy měkce vstřebávajícím.
Anežka Hošková pracuje s lyricky vyjádřeným smutkem z nenávratnosti změn způsobených lidskou činností. Selhání snad až milostného vztahu u ní získává symbolický nádech, jehož duchovnost podtrhuje i volba techniky vitráže. Práce připomínají až jakési ikony, nebo legendy o životech světců. Oku záměrně ladné linie i krémová, tekoucí barevnost se potkává s motivy očí, slz a vulvických motýlků. Ty oscilují mezi smetanovou erotickou přeslazeností a hladkým ocelovým chladem. Vitráž umožňuje Anežce zachovat specifickou tekutou malebnost jejích akvarelů, slzy, které jsou zároveň smutné i líbezné. Vitráže byly instalovány specificky do prostoru galerie. V motivech oka připomínají pohled do jiného světa.
Reliéfy a sochy Anny Hulačové spojuje téma úrodnosti přírody pro člověka a zároveň její nepodmanitelnosti. Úrodné klasy obilí a včelí plástve se zde mísí s trním náletových dřevin, a někdy až nebezpečně působícími buněčnými či virovými kuličkami a výrůstky. Příroda již není čistá a průzračná, ale i v mutacích způsobených vlivem člověka si zachovává svoji síleu obrůstajíc trosky lidského marného snažení ji ovládnout a podmanit. Formálně směs secesního ornamentu, sci-fi a v některých detailech až sorelové oslavnosti Hulačová spojuje minulost s budoucností v motivu mutující regenerace.
Autorky společně vytvořili sérii hlav spojujících pozdně moderní výraz Hulačové s motivy trnů a slz Hoškové, která ve vitráži ztvárnila jejich obličeje. Stejným způsobem Anežka vložila vlastní akvarel do sci-fi moderního reliéfu s klasy Anny, ve kterém se potkávají organicky ladné linie obou autorek. Ornamentálnost plastiky trní Hulačové doplňuje zavěšený vitrážový motýl Hoškové. Motýlek třepotající se v trní se tak stává určitým symbolem celé výstavy a vzájemného propojení stylu obou autorek. Trny a klasy, slzy a křídla snad zároveň dávají určitou naději.
Anna Hulačová (1982) vystudovala AVU v ateliérech Jaroslava Róny a Jiřího Příhody. V roce 2016 vzbudila velkou pozornost výstavou v rámci finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde také získala diváckou cenu. Své sochy tvoří většinou z betonu, někdy ale také z tradičnějších materiálů jako je keramika či dřevo. Reaguje v nich na formy evropských i mimoevropských dějin umění, socialistického modernismu, surrealismu i folkloru. Zásadní jsou pro ni ale i formy mimo-lidské, přírodní, mezi nimiž mají prominentní postavení včely a výsledky jejich práce.
Kreslířka, malířka a hudebnice Anežka Hošková (1984) absolvovala brněnskou FaVU u Václava Stratila. Je výraznou českou představitelkou mezinárodních trendů nového romantismu a fantazijní malby. V poslední době pracuje nejčastěji technikou akvarelu, jehož specifické vlastnosti využívá k navození mysteriózní atmosféry, podpořené motivy kostelních a zámeckých věží, podivných zvířat a fragmentů lidského těla. Ve své tvorbě se ale neomezuje na malbu a kresbu, věnuje se také hudbě či organizaci kulturních akcí, často vytváří i instalace a v Hořicích představuje i své vitráže.
