Kulturou je v širokém slova smyslu rozuměn vzorec chování, jež je sdílený v daném společenství, aniž by byl vrozený nebo v rámci konkrétního druhu nutně zobecnitelný. Jinými slovy je přenášen a šířen nedědičnou cestou – učením, pozorováním nebo napodobováním.
V jiném, ale významově podobném pojetí je kultura vykládána jako ucelené uspořádání, projevující se především v životním stylu, podmíněném dodržováním určitého souboru norem založených na zřetelné hodnotové stupnici a závazných vzorech chování. Výjma vnitrodruhových rozdílů je tak jedním z důsledků takového chování vznik tradic – zpravidla přesahujících danou generaci.
Podzim letošního roku přinese pro město Tábor významné kulturní jubileum – 11. října tomu totiž bude rovných šest set let, kdy během jednoho ze svých vojenských tažení zemřel legendami opředený husitský vůdce a jeden z prvních táborských hejtmanů Jan Žižka. Přičteme-li k této skutečnosti letošní již 609. výročí upálení myšlenkového předchůdce husitského hnutí – mistra Jana Husa (připadající na třetí festivalový den) – nabízí se poměrně významná příležitost vztáhnout se ke kulturní tradici (nejen) jihočeského města obecněji. Dědictví husitského hnutí stojí poněkud nepřekvapivě v samotném jádru turistických lákadel Tábora. Ve prospěch lehce prvoplánové přitažlivosti “temného” středověku a bojechtivé povahy Husitů je však častokrát přehlížena nejedna možnost usouvztažnit ideové základy hnutí s naléhavými otázkami dneška.
Pozoruhodná je například environmentální rovina husitského smýšlení. Podobně jako současné generace totiž žili i Husité tváří v tvář vidině blížící se nebo již probíhající dramatické přeměny světa (potažmo jeho konce tak, jak je v danou dobu znám). Díky tomu s sebou jejich radikálně revoluční agenda nesla i výrazný rozměr něčeho, co by se dnes dalo označit populárním výrazem nerůst. Postupně borcen je však v posledních letech i mýtus o úpadkové povaze husitské umělecké tvorby. Tématické zarámování výstavního projektu Čemu dáváme smysl podle sebe, tak žijeme z odkazu mimořádně bohaté kulturní tradice města vychází, fenomén tradic jako takových však zkoumá v širším měřítku. Prostřednictvím zastoupených děl (z níž některá tematizují přímo husitský odkaz) zkoumá zejména procesy a způsoby, jakými jsou tradice (de)konstruovány. Jejich podstatu, roli, význam, ale i dopady (nejen) ve světle nynějších společensko-politických souvislostí vystavené práce uchopují z rozmanitých pozic a úhlů pohledu.
Tradice tak na sebe v dílech zastoupených umělkyň a umělců berou rozmanité podoby – ať už se stávají výchozím námětem hodným kritického přezkoumání nebo je na ní naopak odkazováno a je rozvíjena prostřednictvím užívané umělecké techniky či tvůrčího postupu.