Dominik Lang se architekturou výstav zabývá dlouhodobě. Na rozdíl od dalších umělců a umělkyň se však jeho přístup liší v míře akcentování tvůrčí složky této profese. Výsledek totiž často osciluje mezi výstavní architekturou a autonomní instalací. Sám přiznává, že tuto hranici vědomě narušuje. I z toho důvodu spíše preferuje označení „autor výtvarného řešení výstavy“ nebo „autor prostorového řešení“.
Médium výstavy vnímá jako „živý, testovací terén“. Vždy vychází z kontextu daného místa, objevuje, pojmenovává a přehodnocuje jeho prostorové možnosti i sociální, historické či institucionální souvislosti. Klíčový je pro něj rovněž performativní aspekt: nejen, že přemýšlí nad pohybem diváků, ale často pro ně vytváří sociální situace nebo využívá jejich interaktivní participaci. Tyto jeho postupy jsou patrné už v tématech, která ho zajímala v začátcích jeho volné tvorby, kterými bylo především kritické zkoumání institucionálních podmínek vystavování umění a dialog s historií sochařství, zejména s odkazem generace 60. let.
Jistý předěl představuje rok 2015, kdy si Dominik Lang poprvé dovolil pojmout architekturu výstavy jako výrazné sochařské gesto ( Silver Lining , Národní galerie v Praze). Přehlídku vystavěl na monumentální instalaci ze sádry, jež zároveň sloužila jako výstavní fundus pro prezentování děl dalších vystavujících. Expozici vizuálně sjednotil, ale rovněž využil pro vznik vlastního díla. Doprovodil ji napůl fiktivním příběhem o Jindřichu Chalupeckém, který měl vysvětlit (a možná i legitimizovat) zvolený postup. Přestože autor pracuje i na výstavách děl z jiných historických období, v nichž také používá výrazné scénografické prvky, u výstav, v nichž nakládá s uměním generace 60. let, nastává další výrazný posun.
Jeho poslední realizace jako dlouhodobá expozice 7+1: Byt sběratele v zóně pro umění 8smička v Humpolci (2019–2020), výstava Eva Kmentová v Domě umění města Brna (2023), dlouhodobá expozice Národní galerie v Praze 1939–2021: Konec černobílé doby ve Veletržním paláci (2023) a expozice v nově zrekonstruovaném Ateliéru Věry a Vladimíra Janouškových v Praze-Košířích (2023), strhávají pozornost a vyvolávají rozporuplné ohlasy. Oproti dosavadním zvyklostem v nich totiž Lang uskutečňuje interpretaci vystavených děl také přímo samotnou instalací.
Ve jmenovaných realizacích Lang vždy sofistikovaně rozpracovává motivy z vystavených děl, cituje nebo evokuje umělecké postupy daných autorů a autorek. V duchu institucionální kritiky přitom diváky nezapomíná upozornit na to, že se nenacházejí v neutrálním prostředí, ale že expozice je průsečíkem ideologických, společenských a politických vlivů. Často odkrývá „vnitřnosti“ výstavního fundusu a poukazuje tak na skrytou infrastrukturu celé instituce. Ve shodě se svou předchozí volnou tvorbou sledované výstavy rovněž „zabydluje“ rekvizitami odkazujícími k obytnému prostoru: vytváří postele, okna, stoly, židle, které jsou buď plně funkční, anebo slouží jako scény (jeviště) pro prezentaci exponátů nebo k dokreslení atmosféry.
Další důležitou složkou Langových výstav je choreografie pohybu návštěvníků. Doslova je animuje prostřednictvím určování tras procházení, záměrných překážek, ale i pobídnutí k určitým druhům pohybu. Konstruuje též sociální situace, v nichž se diváctvo musí konfrontovat s nezvyklými momenty. V expozicích se dále objevují přímé odkazy k profesi výstavního architekta v podobě „odložených“ maket výstavního fundusu nebo „zapomenutých“ instalačních vozíků. A nechybí ani reference k sochařství jako médiu, zejména v užití sádry, jíž přímo cituje estetiku generace 60. let. Nejvíce kontroverzí budí jeho princip „stírání hranic“ mezi vystavenými objekty a instalací, kdy jsou díla „zapuštěna“ do paneláže ze stejného materiálu a výstavní mobiliář na první pohled vypadá jako tvorba vystavujících, takže není zřejmé, kde dílo končí a kde začíná výstavní architektura.
S některými díly rovněž zachází jako s ilustrací edukativní prostorové „encyklopedie“ a rozdílné způsoby jejich prezentace mají hodnotící charakter. Jakoby Lang díla aproprioval a zacházel s nimi jako s materiálem. V některých případech se tak ocitají v situacích, které jdou proti jejich zamýšlenému vyznění. Jejich autoři či autorky by s takovou instalací nejspíš nesouhlasili. Tím, že ruší auru některých děl, pokládá znepokojivé otázky týkající se nezpochybnitelnosti autority daných tvůrců nebo srozumitelnosti odkazu modernistického sochařství pro dnešek. Zvolenými postupy se mu daří evokovat atmosféru, v níž divák načerpá esenci vystavených prací. Cílí na smyslové vnímání a návštěvníkům předkládá jistý druh předporozumění.
Ve všech zmíněných případech svou instalací vytváří významotvorný celek, jímž díla interpretuje. Proto se domnívám, že se tyto práce dají nahlížet i z pozice kurátorství, respektive problematiky artist-as-curator vycházející ze současné praxe, kdy se současní umělci a umělkyně vyjadřují prostřednictvím kurátorské práce. Musíme se však vždy a znovu ptát, zda takto vystavená díla získávají podstatně novou intepretaci nebo zda jsou spíše rekvizitou v Langově instalaci, případně, zda vzniká hybridní novotvar. Zatím poslední realizace Dominika Langa představují v českém umění hraniční přístup, který se ptá po samotné definici umělce-architekta výstav a umělce-kurátora.
Terezie Nekvindová
Rozhovor vznikl v ateliéru Věry a Vladimíra Janouškových, obsahuje též záběry z výstavy Evy Kmentové v Domě umění města Brna.
