Aby Deleuze s Guattarim mohli vysvětlit, jak fungují složitě hierarchizované struktury oproti strukturám, které unikají centrální moci, používají vzorce a pojmy blízké našemu vizuálnímu a haptickému vnímání. Například kontrolované a složitě organizované struktury – jako jsou „státní prostory“ (či institucionální celky), krajiny měřitelné přístroji, místa pozměněná civilizačními zásahy – jsou podle nich prostory zvrstvené (striated). Kdežto prostory volné a neohraničené, které nahrávají příležitostem k nomádskému životu, nazývají hladkými (smooth). Podle Deleuze a Guatarriho nefungují obě tyto formy prostorů odděleně, ale prostupují se a navzájem se ovlivňují či narušují. Kromě zvrstveného a hladkého prostoru pak existuje třetí typ – a to prostor „podzemní“, místo, které našemu zraku uniká a které nepodléhá zákonitostem „nadzemí“. Tomu také odpovídá vlastní infrastruktura takového prostoru – není jasně čitelná, je labyrintní a unikající. Nemusí se však nutně jednat jen o fyzickou architekturu, ale také o virtuální prostor nelegálních úložišť, otevřených knihoven, dark webů a anonymních prohlížečů. Protože je tento třetí prostor ukryt pod povrchem, ale není plně izolován, kdežto k viditelnému světu proniká v některých místech – nazvali Deleuze a Guatarri tento typ prostoru děravý (holey).
Na své výstavě v galerii etc. pokračuje Aleš Čermák v uvažování o současných systémech a pohybech společnosti. K ruce si bere autory, jako jsou Gilles Deleuze a Félix Guatarri, Reza Negarestani, Benjamin Bratton, Eyal Weizmann ad. Ve své instalaci pak Aleš k těmto filozofům a teoretikům odkazuje nepřímo, spíše hledá vlastní cesty, jak se v jejich myšlení zorientovat a jakým způsobem je vizuálně uchopit. Můžeme tak na výstavě hledat některé z pojmů, které se objevily výše – jsou jimi podzemí, struktury, hmota, pravidla diskuze nebo díry v plášti. Sama instalace však nemá sloužit jako ilustrování těchto témat, spíše se pokouší zviditelnit proces uvažování o nich a hledá vlastní cestu k jejich uchopení.
Právě metoda zviditelnění (vizualizace) – která je nejpatrnější v přítomném videu nebo v ručně vytvořených předmětech – je klíčem k Alešově samotné tvorbě. Zatímco igelitem napůl-zadušená místnost aktivizuje haptický vjem (a vytváří jakýsi kvazi-jeskynní prostor), pohyblivý obraz poutá oko návštěvníka. Video zprostředkovává práci počítačového programu, který za pomoci zadaného modelu – zadáním může být také text či popis dané věci – usiluje o vytvoření obrazu nerozeznatelného od fotografií reálného světa. Pakliže má program jen velmi málo vstupních informací, odpovídá tomu také kvalita výsledného obrazu – je rozostřený, nejasný, jen velmi ztěžka rozpoznáváme některé tvary ve videu. Logika programu však funguje tak, že se sám od sebe učí, generuje další a další obrazy, které v určitou chvíli mohou překročit i naši vlastní imaginaci. To se týká také zvuku. Hlas reflektující vstupní algoritmy se zdánlivě vyjasňuje, je zřetelně slyšet, jak na začátku sám klopýtá. Zní, jako by si skoro sám šlapal na jazyk. Hledal vhodná slova.
Výstava nám poskytuje částečný vhled do jeho přemýšlení o současném světě. Jednotlivé předměty působí jako stopy jeho úvah – někde se doplňují s filozofickými teoriemi, jinde zase hledají vlastní přístup ke komplexním systémům, v nichž se každodenně pohybujeme a jednáme. Znalost těchto filozofických textů nám sice může otevřít některé další možnosti čtení, ale stejně právoplatné je nechat na sebe jen působit prostor a hledat v něm vlastní interpretace.
Alžběta Bačíková a Anna Remešová
