Na výstavě „Výhradně osobní příběh“, prezentované v Karlin Studios, představí Maddalena Mauri svůj vztah ke vnímání krajin, do kterých projikuje svou současnost a vlastní obrazy, podobně jako tomu bylo u básníků 20. století, kteří skrze svůj zrak viděli proces osídlení krajiny i její následné zmizení. Sbírá hmotu: barevné tahy štětcem. Rozprostírá je na zeď a nechává je růst. Nepředstavuje výstavu s obrazy, definuje materiál; je to flexibilita znaku, která promlouvá o gestu, jež vystupuje z vrstev. Výhradně osobní příběh se rozprostírá na zdech skrze radostné i tlumené reakce, protože z jejích obrazů vyzařuje melancholie, radost, láska i touha. Podobně jako je tomu v deníku, je její umění důvěryhodné, ale také dramatické a plné prožitků, jako když náhle roztáhneme závěs a otevřeme průchod světlu, stínu, záblesku a rozbřesku. Její intervence nevytváří prostředí či enviroment, protože jejím cílem je zachytit hlubokou potřebu srovnání s prostorem. Prošlé a prozkoumané oblasti se vyznačují dalšími symbolickými znaky, které překračují geografické a kulturní hranice jejího domova: ať je to odpoledne v jižní Lutii (Maremma), region Tuscia, ve kterém umělkyně žije, či západ slunce v Praze, kde vytváří své dílo. Bude zapotřebí číst mezi zrnky prachu, kde se materiál stává tématem operace, kdy využívá transformace k modifikaci pohledu. Tato cesta má svůj vlastní začátek a zkoumá již existující způsoby a zároveň konstruuje další, tak jako ve všech osobních příbězích ti, kteří dorazí hnáni vlastním větrem, jakoby zadrženi ve fázi REM, jinak nazývané paradoxním snem. Zde se dostáváme k jádru věci: Maddalena svou performancí zastírá temporální element daného momentu, opravdovou křehkost života a věcí. Výsledkem je hmota, jejíž základní obraz bude zaměněn v čase za další obraz; zbude tak jen stín krajiny, který později s vánkem zmizí a stane se pouhou alchymickou transformací.
Antonio Arévalo