Když jsem byl malý, poslouchal jsem při usínání kazetu se zvuky jihoamerické džungle. I díky tomu jsem si vytvořil dokonalou představu hustého pralesa poblíž Amazonky, ačkoliv byl pro mě ve skutečnosti nedosažitelný.
Během jedné z večerních seancí, přesně v tu chvíli, kdy ještě bdělá mysl ztratila kontrolu nad zbytkem těla, přeskočila na kazeťáku rychlost a kompozice papoušků, opic i tygrů začala hrát dvakrát rychleji. To mě okamžitě aktivovalo. Předtím, než došlo k obnovení motorických funkcí, jsem však na chvíli ucítil něco nezvyklého. Ustupující spánková paralýza mě uvěznila v situaci, která sice vykazovala známky důvěrně známého rituálu, přesto byla naprosto odlišná od těch předchozích a donutila mě přehodnotit můj vztah k nahrávce.
Během měsíců a možná i let, co jsem spolu s imitací zvukové ekologie džungle čekal na spánek, se totiž utvořila vazba, která je v kognitivními vědách vysvětlována pomocí principu parity. Podstata tohoto vztahu se zakládá na ztotožnění vnitřních symbolických vzorců s objekty existujícími ve vnějším světě, čímž dochází k rozšiřování mentálních procesů za hranice biologických dispozic. Po statisíce let vývoje lidského druhu tak aktivita mozku v podstatě expandovala mimo hranice lebky. Díky tomu se dnes řidič auta dostane pomocí navigace GPS třeba do Mělníka, aniž by musel znát celou trasu nazpaměť. Rovněž by se dalo říct, že podobným způsobem jsem se při poslechu zmíněné kazety přesouval do imaginativního modelu Amazonského pralesa a vyčkával v něm, až se tento obraz promění v sen.
Ať už je řeč o cestě do konkrétního města či do abstraktní představy, princip kognitivní parity funguje vždy stejně – na základě identifikace, která může probíhat dvěma směry. Způsob, jakým je jí dosahováno, ovlivňuje celkovou distribuci agence v daném situačním rámci. V případě jízdy podle GPS je její pomyslné těžiště na straně lidského aktéra, který se díky ztotožnění vlastní pozice s digitálním kurzorem úspěšně přesouvá do cíle cesty. Poslech reprodukovaných zvířecích skřeků naopak propůjčuje agenci kazeťáku či magnetofonové pásce, které v lidské mysli vyvolávají obrazy nikdy nenavštívené džungle. Bez ohledu na to, zda pomyslný vektor směřuje od technologie k člověku, či opačně, podmiňuje jej víra v její repetitivní a bezchybné fungování, což má za následek také to, že gadgety postupně mizí ze zřetele svých uživatelů.
Čím více se při jízdě necháme vodit navigací, tím více ji chápeme jako samozřejmou součást řidičské praxe. To s sebou přirozeně nese postupné zapomínání na rozhraní skutečného světa a virtuálního objektu, který nám systém GPS zprostředkovává, a tedy i nevědomé stírání hranice mezi její působností a organickými funkcemi mozku. Vrátím-li se na okamžik k incidentu nastalému při dávném večerním poslechu kazeťáku, bylo to právě jeho nečekané zrychlení, které dlouho ustavovanou kognitivní paritu rozpojilo. Zpětně viděno mi připadá absurdní, že představa založená na abstraktních zvucích zvířat implodovala pod vlivem jejich deformované, ale o nic konkrétnější verze. Současně však tuším, že to bylo právě ono nečekané vyosení podmínek zažitého rituálu, které jej rozkolísalo. Jinými slovy – kdyby se zařízení bez mého vědomí rozhodlo večer co večer přehrávat lehce pozměňované subverze původní stopy, nejspíš by to můj vnitřní model Amazonie neovlivnilo. Vzorec kognitivní identifikace narušilo až zpřítomnění mediačního efektu technologie, které se v tomto případě odehrálo díky nahodilé chybě.
Herní instalace Ondřeje Konráda ve mně tento prožitek oživuje, zcela však mění jeho temporální aspekty. Zatímco kdysi v dětském pokojíčku trval pocit nepatřičnosti jen okamžik – stačilo překonat spánkovou paralýzu, posadit se, rozsvítit lampu a několika pohyby přimět přehrávač k poslušnosti – v prostoru Galerie Jelení jsem nesouladu vystaven po celou dobu návštěvy. Gamepad, reproduktory i počítač navíc pracují tak, jak se od nich očekává. Moje současná situace se tak v tomto ohledu od dávné vzpomínky výrazně liší. Přestože na mě zvuky, které při pohybu terénem slyším, působí i bez přítomnosti technické chyby podobně jako dvakrát zrychlená nahrávka džungle, nemohu nikterak usměrnit jejich přehrávání. Postupuji proto environmentem zarytě dál a mimoděk vzpomínám na schůzku, na níž mi Ondřej ukázal renderový návrh celého herního pole. Zatoužím po tom, abych jej mohl nahlédnout znovu a zorientovat se, ihned si ale uvědomím, že hra je vytvořená tak, abych v ní bloudil.
Na rozdíl od užívání navigace GPS totiž nejde o ohledání pole z analytické perspektivy. Nelze nic pochopit, někam dojít nebo něco vykonat. Je zde jen řada povědomých, ale přesto cizích situací tvořených skrumážemi přirozených i syntetických zvuků. Jsem si jist, že jsem na všech místech, které hra obsahuje, minimálně jednou byl, přesto se však jejich galerijní reprezentace od té mé vnitřní odlišuje. Čím více ve svých pokusech o identifikaci selhávám, tím je mi jasnější, že neuspěji ani tehdy, když senzorické vjemy přeznačím jinými a povědomějšími obsahy. Zatímco Bertolt Brecht ve své slavné eseji popisuje dopady významového odcizení evropského diváctva sledujícího čínské divadlo, míří Ondřej jednoduše jinam. Nemá v úmyslu využívat neporozumění mezi dvěma symbolickými systémy. Snaží se iniciovat uvolnění potenciálu, který je v našich vědomích svazován rámci kognitivní identifikace.
Logicky tak váže naši pozornost přímo k podstatě mediace okolní reality. Stejně tak, jako mě v dětství přiměl chvilkový technický lapsus imaginovat další varianty virtuálního objektu džungle a přemýšlet nad způsoby využití vlastní obrazotvornosti, činí to dnes i zde přítomná herní instalace. Na rozdíl od dávné vzpomínky s sebou ovšem rozpojení kognitivních vazeb přináší rovněž úvahu nad možnostmi jejich kapitalizace. Zmiňované zvuky papoušků, opic a tygrů totiž do mého života vnesly pod rouškou marketingové exotičnosti také předpoklady pro zformování představ o zvířatech, které logicky nevycházely z autopsie, nýbrž korespondovaly s barevným přebalem kazety, kreslenými animáky a televizními reklamami. Jsem si jist, že podobnými kognitivními paritami disponuje mysl každého z nás. Ondřejova hra je dobrou příležitostí pro jejich přehodnocení a ukazuje, že po neuronových drahách lze cestovat na různá místa, nikoliv pouze tam, kam nás od dětství naviguje technologie formovaná tržními mechanismy.
Martin Netočný
