Francouzský ekvivalent místa noční disko zábavy je boîte – jinak krabice či schránka. Dnes již diskotéku není nutné předvádět ve schránkách velikosti místnosti, místo působení se deformuje, přetváří na hru s efektem někde uprostřed křemíkových nebes našich domácností. Vnějšek se uzavírá dovnitř, světlo se rozptyluje, pohyb těla mizí. Necháváme se zde unášet spíše než vtíravou popmusic jistým druhem neslyšitelného chrčení, ozařujeme se pravoúhlými oltářními deskami na našich stolech, tančíme uvnitř sama sebe, dokonale napojeni na okolní svět. Důraz je přitom kladen také na design a užitou funkci. Tyto rychle se proměňující architektury nahrazují funkce skříní, odpadišť, úložišť, nesmyslných archivů, ztělesňují vizi budoucího času. Jejich mechanickým obnažením však ztratí všechny masky, vymaže se paměť, aktivuje černá díra fyzického dna. Zůstává pouze popel jako metafora ztracené důvěry ve věc.
