Luděk Rathouský, Sláva Sobotovičová, Jan Šerých, Tereza Velíková, Lenka Vítková. Tématem výstavy je monotónnost, opakování, způsob přenosu informací, který způsobuje ztrátu obsahu. Zbývají intonace, gesta, rytmus.
Zajímá nás určitá monotónnost, opakování, způsob přenosu informací, který způsobuje ztrátu obsahu. Zbývá intonace, gesta, rytmus. Takový věcný přístup někdy primárně nepracuje s emocemi, ty se ale pak znovu objevují v souvislosti s nastavenou hladinou komunikace. Výstava v prostorech NoD konfrontuje práce, v nichž tento pohyb obsahů probíhá. Mají různá východiska, společné jim je, že forma v nich zcizuje obsahy. Obrazy Luďka Rathouského mají stejně jako jeho starší práce dokumentární charakter. Způsob provedení ale vytrhnul zobrazené situace z času abstraktních a absurdních akcí a proměnil je ve zneklidňující podobenství. Spidermanovy barvy jsou červená a černá, jen oči jsou bílé nebo mají barvu zrcadla. Na obrazech a videu Jana Šerých můžeme číst jméno, opakované jako mantra; soustředné kruhy jsou vlastně jen vybranými znaky abecedy, řazenými ve slově bez zřejmé posloupnosti. Charakter audiokreseb Slávy Sobotovičové určuje barva a síla jejího hlasu. Zpívá-li karaoke, mění emocionální polohu písně. Pohřební píseň doprovázená šamanskými bubny spojuje dva rituály. Audionahrávky Terezy Velíkové jsou rekonstrukcemi dialogů, které neměly být zachovány. Náhodou po nich zůstaly záznamy v paměti a na nalezeném papírku, které umožnily rozvinutí dávno uzavřených soukromých rozhovorů do nekonečného veřejného hlasového pingpongu. V instalaci Lenky Vítkové nejde ani tak o malování nebo obrazy, ale spíš o opakovaný postup přenosu informací o látce a střihu šatů na plátna různých rozměrů. Stejně jako vystavené texty, vztahují se i malby k určitému nespecifikovanému společenství.