Co může spojovat uměleckou činnost Jiřího Franty a Ondřeje Homoly? Jak se spolu potkali slepý mistr a kulhavý mnich, aby se mohli podobně jako ve středověké poezii svářit o tom, který z nich je silnější a kterému se žije líp? Mezi prozaické spojnice může patřit společný zájem o médium kresby, které je u Homoly jednou z mnoha využívaných mediálních forem, u Franty pak výlučné konceptuální východisko. Pro oba je současně typická potřeba kolektivní práce, která skýtá zázemí sdílené činnosti a auru spojenectví. Společenství… a jsme u přístupu, který je pro tuto výstavu určující. Ve společnosti funguje jednoduchá identifikace typu silný–slabý, chytrý–hloupý, krásný–ošklivý atp., která spoléhá na působivost vyhraněných a protikladných rysů. Pro (oficiální) výklady umění jsou tyto přívlastky nepoužitelné, stavíme na co nejpřesnějších, exaktních nebo „vysoce citlivých“ formulacích, na poučenosti a kontextualitě. Přesto se (třeba jen v soukromí) ve vnímání i hodnocení umění vtěchto relacích pohybujeme. Jiří Franta a Ondřej Homola tuto přímočarost, kterou čekáme spíš od sportovních komentářů než v rámci výtvarného projektu, staví do popředí jako odpověď na všechny kulantní tanečky, které známe z uměleckého provozu. Pozice slabosti a síly zde najdeme v tradičních atributech zbraní, sportovního náčiní i abstraktnějších polohách, které lze číst v materiálnosti kreseb i instalačních zásazích do architektury galerie. Radikalitu oné odpovědi ovšem mírní humorem a nadsázkou. Jako když praštíte pěstí do stolu a pak se tomu zasmějete.
Marika Kupková
