Do Sudkova ateliéru ve dvoře na pražském Újezdě, místa významově zatíženého životem a prací legendárního fotografa Josefa Sudka, společně vstupují dva konceptuální umělci dlouhodobě ohledávající možnosti textu.
A nejen textu … V projektu nazvaném Škála se Jiří Valoch (1946) a Lenka Vítková (1975) společně pohybují v neustále se rozšiřujícím vizuálním poli, v prostoru mezi znaky a obrazy. Samotný název výstavy odkazuje k černobílé, potenciálně barevné vizualitě fotografie i k původnímu využití dnešního galerijního prostoru jako ateliéru, jakési laboratoře.
Pro oba umělce pracující in situ s textem, Jiřího Valocha i Lenku Vítkovou, je charakteristické těsné propojení umělecké, kurátorské i teoretické práce, což samo o sobě dost významně rozšiřuje možná interpretační pole vznikajícího dialogu. Text zde proto není jen textem, je součástí větší významové i vizuální množiny. Dotváří podobu místa, jeho pomocí navíc vzniká na tomto místě prostor zcela nový, v jehož rámci je možné uvažovat o fotografii, aniž by ona sama nutně musela být zobrazena. Fotografie je přítomna tím, že je o ní myšleno. Oba texty by mohly stát samy o sobě, vstupují však společně do jistého zavedeného kontextu místa: do Ateliéru Josefa Sudka, dotýkají se jeho obvyklého vidění i čtení … vztahují se proto vědomě právě k vizualitě fotografie. Text zde není popiskou viděného, je činidlem, které viděné vyvolává, svým způsobem určuje. Oba texty nejsou přísně definovány ani ukončeny.
Jeden text dotýká se druhého.
Jiří Valoch jako senzitivní umělec, básník, kurátor, kritik, hudebník, teoretik a sběratel je stále pomyslným pohyblivým bodem v síti aktuálního uvažování o umění. Jako jeden z mála mezi námi je osobou, která se vyskytuje v kontextu, co sám dlouhodobě aktivně utváří a experimentálně i teoreticky rozšiřuje. Není pro mne snadné zaměřit se na pouhý segment jeho tvory a vytrhnout jej z kompaktního celku. Snad proto bych ráda připomněla jeho ranější práce, kdy text prolínal fotografií (či výsekem obrazu obecně). Právě tento moment byl impulsem k výběru místa pro společnou výstavu Škála. Byly to především Valochovy Body poems (Tělové básně: např. Love, 1970, Merde, 1971) i paralelní textové intervence do krajiny (Dream, 1970), jejichž dočasnost a pomíjivost zaznamenal fotoaparát. Fotografie byly v té době černobílé. Text nedoprovázel obraz jako popiska ani návod, byl jeho neoddělitelnou a nosnou součástí. Budu-li hodně metaforická, zde u Sudka přítomný Valochův text opět vstupuje do „těla i krajiny Ateliéru Josefa Sudka“, v průhledu se stává jak obrazem uvnitř, tak součástí zahrady vně. Tři slova podtrhují zenovou náladu místa ve dvoře, kouzlo altánu v zahradě, místa viditelného a skrytého zároveň.
Tři slova jako koan.
K tomu text, který je obrazem i pečetí.
Imprese o schopnosti přiřadit černobílému vidění barvy.
Tón.
Lenka Vítková má obdobně obdivuhodný rozsah i citlivost vnímání a vyjadřování jako Jiří Valoch, byť náleží k jiné, mnohem mladší generaci. Je umělkyní postkonceptuálního kontextu, zbaveného pečlivě deklarovaných hrází a barier mezi médii. Její textové práce stejně jako ty Valochovy nekonkurují obrazům. Naopak. Jako fragmenty vystupují více či méně rytmizované texty a obrazy z neutrálního prostředí (monitor, papír, plátno, zeď). Malba, text, fotografie i zpěv jsou pro Vítkovou možnosti, drobné a velmi nenápadné výzvy, jak napojit okolí na své intimní přemýšlení o umění. Do Sudkova ateliéru jsem Lenku Vítkovou pozvala na základě silného dojmu z výstavy Stály a čekaly v experimentálním prostoru NOD, kdy její texty i obrazy spolu promlouvaly nenápadně a přitom si intenzivně nárokovaly nejen mou pozornost. Nemohu zapomenout ani na její levitující texty/citáty, které jakoby mimochodem vstoupily do nezávislého „monologu na hraně dialogu“ s fotografiemi Aleny Kotzmanové během výstavy Oliva v Martini.
Textová, rytmická a téměř hudební série Rádio sůl (2010), prezentovaná jako soubor devíti černobílých fotografií několikastránkového textového souboru, rozhodla, že právě Lenku Vítkovou spolu s Jiřím Valochem pozvu do Atelieru Josefa Sudka, aby zde v rámci probíhajícího Festivalu Fotograf / Mezi znaky, společně uvažovali o fotografii, obecněji o vizualitě.
Vznikly dva texty.
Katarína Uhlířová
Výstava proběhla v rámci festivalu Fotograf