Jazyk vytváří obzor našeho myšlení a chápání skutečnosti. Dá se říct, že struktura našeho jazyka ovlivňuje to, jaké vizuální formy používáme v umění? Není jejich „autorem“?
Mluvíme českým jazykem, setkáváme se skrze jeden společný jazyk. Slovy Viléma Flussera „skutečnost syrových dat uchopujeme a chápeme v podobě jazyka”, což znamená, že jazyk zpřístupňuje skutečnost, vymezuje způsoby jejího poznávání a zakotvuje nás v ní skrze sebe. Flusserovo uvažování o ontologickém rozměru jazyka mě podněcuje k otázce, zda se mohou specifika našeho jazyka a jeho užívání propíjet do námi vytvářených vizuálních forem a zároveň jak jsme schopni český jazyk transformovat do vizuální podoby, aby byl překročen a dal nám pocítit hranici, kdy „není možné o tomto ,něčem‘ mluvit“ (Flusser). Účastníci Skáče, jak píská se k tématu vyjádřili díly s různě intenzivní vazbou k češtině. Pokaždé ale zkoumali jazyk v kontextu vystavení slova zraku, ať už skrze pomezí cizího slova a nemožnosti doslovného překladu, vizuálního přepisu ideologického významu slov užívaných v žurnalistických textech, aplikace textu do vizuálního interface hudebního softwaru, hrou se samotnou artikulací slova a evokací dialogu, nebo vizuálně-sémantickými posuny v gramatice. Kromě Čechů, kterým je čeština dominantním obzorem, jsem vybral také osoby, jejichž svět je každodenně utvářen dvěma odlišnými jazyky. Jejich zkušenost považuji za zkušenost permanentního, třeba neuvědomovaného, soužití svou systémů myšlení, každou osobou zažívanou z jiných důvodů a v jiné míře.