Videoart v Rusku je relativně nový fenomén. I přesto, že jeho prvopočátky sahají do poloviny osmdesátých let, jako forma výtvarného umění začal být chápán až o mnoho let později, především díky otevření prvního prostoru pro současné umění v Rusku.
Cenzura sovětských politických mocnářů, dotýkající se mimo jiné i technologické reprodukce, znesnadnila přístup jedince k videokameře a dalším formám záznamu. Z tohoto důvodu nastal reálný rozvoj videa v umění až po rozpadu Sovětského svazu. Tedy v době, pro kterou jsou charakteristické zásadní změny v ekonomických, politických a sociálních strukturách země. Videoart se stal nejúčinnějším nástrojem umělců a umožnil jim po mnoha letech v ústraní svých ateliérů a bytů znovu definovat svou identitu a nejen prezentovat širšímu publiku svou roli a funkci v „nové“ ruské společnosti, ale také navázat dialog se světem za bývalou železnou oponou. Během posledních dvou desetiletí došlo k upevnění pozice videa na poli výtvarného umění a video jako takové začalo být opět chápáno jako výtvarná forma ve světě významové plurality, která byla a stále je naprosto zásadním prvkem pro utváření uměleckého diskurzu.