Mark Ther: „naši Němci“ („Němci z Česka“ – „Deutschen aus Tschechien“, čeští Němci – „tschechische Deutschen“ oder „Tschechien-Deutschen“).
„…druhou světovou válku si nastudujte sami, protože jsem vás půl roku nudil ideologicky nekorektními žvásty o české reformaci, takže se to nejpodstatnější z dějepisu nedozvíte a vztah k minulosti rovnou pusťte k vodě.“ Asi tak přistupuje české školství k vykládání nejnovějších dějin, a pohřbívá tak jakýkoli zájem mladých lidí ptát se po minulosti vlastní rodiny, kořenech, identitě.
Nevím, jestli se Mark Ther trefí svými počiny do momentálního rozpoložení jenom mé mysli nebo jako správný umělec do společenského klimatu. V každém případě teď řada z nás zažívá odchod prarodičů, pratet, prastrýců, kteří byli očitými svědky bouřlivých událostí 1938–1948, které, ač si to neuvědomujeme, výrazně přispěly k definici naší současnosti. Ruku na srdce – kolik z nás se kdy vyptalo po zcela konkrétních osudech své rodiny během tohoto krušného desetiletí? Z nezájmu? Ze strachu z kruté pravdy?
Nevelká výstava v Galerii 207 ve druhém patře VŠUP v Praze, která se koná pouhý týden od 19. do 25. 4. 2010, představuje ucelený Therův pohled na rodinnou mikrohistorii týkající se především odsunu sudetských Němců. Počíná si jako zkušený muzejník (21. století), předkládá dojemné nahrávky svých příbuzných pamětnic, nabízí zajímavé mapy republiky, např. s dialekty sudetské němčiny, zlikvidovanými sudetskými vesnicemi či podílem německé populace v pohraničních oblastech (které dozajista v českých historických atlasech nenajdeme, proč asi?). Kromě toho vystavil ještě kompletně zkopírovanou diskuzi z některého z internetových fór o odsunu sudetských Němců.
Pokaždé, když čtu, jak je český národ apatický vůči národní hrdosti, národnímu cítění a vlastně tolerantní, musím zaskřípat zuby. Jakmile dojde na otázky vyrovnávání majetku či morální zodpovědnosti, promění se tito mírumilovní a tolerantní lidé v demagogicky vymlouvající se školáky. Když ono to bylo jinak a kdo ví vlastně dneska, jak to přesně bylo, a hlavně žádná ostrá slova. A původ nemusíme hned hledat ve vodách extremistických skupin kdesi na okraji společnosti – tyhle manévry nás totiž učí a hlavně je léta přiživuje politická reprezentace v čele s prezidentem republiky. A nebo jeho detašované pracoviště – Národní galerie, která ve své stálé expozici zcela vynechává dílo českých Němců a vytváří tak nikoli příběh hrdého češtví, ale zbabělého čecháčkovství.
Co po nás tedy Ther vlastně chce? Abychom se chytili za nos, jednak docenili pokladnice vzpomínek v podobě našich babiček a tetiček (dědečků a strýců) a vyslechli si jejich verzi událostí druhé světové války a událostí následných. Odsun sudetských Němců se totiž netýkal jenom jich samotných, ale týkal se všech. Jednu moji babičku dodnes mrazí, když si vzpomene na výstřely ze dvora radnice popravující Němce z titulu práva oko za oko, naopak druhá babička byla ta, která získala práci a byt ve vylidněném Liberci po těch, kteří byli nuceni své město, přátele, sousedy, rodiny a kariéry opustit. Samozřejmě nám nepřísluší naše předky soudit, hlavně bychom to totiž měli vědět.