Obrazy tohoto blogu

Výstava Kataríny Hládekové je první z připravované výstavní série, které se zabývají zobrazováním a vnímáním. Autorčiným klíčovým pojmem je model jako schéma objektu, ideje nebo jevu, na což se soustředí kontinuálně už od svých magisterských studií na FaVU VUT. Projekt pojednává o virtuálním internetovém prostoru, v němž jsou obrazy opakovaně redukované a zploštělé, a to jak doslovně, neboť podstatou fotografie, tvořící většinu obrazů na internetu, je zobrazovat prostor na ploše, tak abstraktněji – komprimací digitálních formátů a přizpůsobováním zobrazení formátu monitoru. S tím souvisí také ztráta autorství, k níž dochází mnohovrstevným prolinkováním, kdy se vystopování původu obrazů stává nemožným i bezpředmětným. Přítomný kinetický objekt představuje modelovou situaci obrazů na internetu, které jsou přizpůsobovány formátu počítačového okna a které lze posouvat jen po omezené trajektorii. Zploštělost a fragmentárnost jsou vyjádřeny jednoduchou metaforou válce, naznačujícího obrazovou a prostorovou redukci jak v rámci omezeného zobrazení uloženého textu, tak v rámci jeho stlačování, které opakujeme a stvrzujeme pohybem celého mechanismu.
Volná série výstav, jejíž první díl zde probíhá, má ještě další důležitý společný jmenovatel, který ji odlišuje od předešlých Kataríniných projektů.  Ke každé z výstav vznikne text kurátora výstavy, jenž figuruje jako součást instalace. Nejedná se tedy o standardní kurátorský výklad, ale o samostatnou úvahu, která se vztahuje k autorčině uměleckému zájmu o posuny měřítek, prostorových dimenzí, technologických forem i kulturně společenských režimů spojených se zobrazováním. Dochází k převrácení role kurátora a umělce, kdy je umělec tím, kdo dává výchozí ideový podnět výstavy a kurátor na něj má volně reagovat.
K textu, který je uložen na válci: jako vodítka mi autorka poslala odkazy k teoretickým východiskům od Jacquese Aumonta nebo Jeffa Walla, což jsem ale nechtěla a podle zadání ani neměla důsledněji využít. Prvně jsem zamýšlela pracovat s literárními odkazy. Nabízely se Swiftovy Gulliverovy cesty: co přesnějšího najít k posunům měřítek než cestu mezi liliputánských trpaslíky nebo brobdingnacké obry.  Možnost prožít vidění z nadhledu a zblízka a propojit obě perspektivy, se mi jevila jako příhodná poetická parafráze. Tento nápad nakonec vystřídalo prozaičtější zamyšlení nad vlastním zadáním, tedy nad textem s potřebou jeho komplexního uchopení, ovládnutí.  Katarína Hládeková jej zapracovala do kinetického objektu, jehož pohyb je podmínkou pro čtení textu. Ten ale můžeme spatřit pouze v omezeném výseku, připomínajícím scrollování textového formátu v elektronických médiích přes náhledové okénko, které nikdy nedovolí zobrazit jeho celek. A to je znepokojující.