Motel Stop

Výstavba poválečných kulturních domů je úzce spojena s preferencemi socialistického státu v oblasti zpřístupňování kultury širokým masám. Poslání a funkční schéma těchto kulturních domů však odpovídalo spíše dřívějšímu pojetí národních či spolkových domů, tedy polyfunkčnímu zařízení s důrazem na možnosti setkávání a shromažďování. Kulturní domy nesuplovaly provoz galerií či operních sálů, ale nabízely univerzální prostory pro divadelní představení, plesy, bály, schůze, klubovny zájmových kroužků, hudební zkušebny či malá kina.

Představa o ideální podobě, funkční náplni i dispozici kulturního domu se měnila v závislosti na době i místě. Na vesnicích se mohlo jednat o pouhou úpravu hostince s jedním sálem pro pár desítek obyvatel, ve velkých městech pak o komplikovaný projekt, reflektující dobové požadavky na reprezentativní vzhled a kapacitu počítanou v tisících návštěvníků.

Dům kultury města Ostravy je druhým ze dvou výše uvedených případů. Pro jeho výstavbu bylo vybráno místo u významné komunikace spojující starou Ostravu s Novou Ostravou (dnes Porubou). Představa o budoucí monumentální třídě vzala sice časem zasvé, na projekt kulturního domu však byly kladeny požadavky reprezentativního vzhledu, důstojnosti, v dobovém kontextu odpovídající právě aktuálnímu stylu socialistického realismu.

Architektonická soutěž proběhla v roce 1954, ze tří vyzvaných týmů (vysokoškolských ateliérů AVU, ČVUT a VUT) byl porotou vybrán návrh týmu AVU v Praze pod vedením profesora Jaroslava Fragnera (1898–1967). Bývalý funkcionalista Fragner, významný a vážený architekt, opět předvedl své vlastní, značně civilní pojetí socialistického realismu. Již v soutěži na Parlament na Letné z roku 1947 ve spolupráci s Vincencem Makovským (1900–1966), překvapil klasicizujícím návrhem s monumentálním účinkem.

Fragner se tedy tématy monumentality a inovace klasických forem věnoval již před rokem 1948 a před oficiálním přijetím socialistického realismu v architektuře na počátku 50. let. Z jeho poválečných realizací je třeba připomenout mimořádné rekonstrukce a dostavby komplexu Karolina Karlovy univerzity v Praze, Betlémské kaple a některé úpravy interiérů na Pražském hradě. Fragner se zde představil jako nápaditý eklektik – v rovině práce s historickými a moderními prvky se jeho práce dá porovnávat s jeho „hradními“ předchůdci Josipem Plečnikem (1872–1957) či Otto Rothmayerem (1892–1966), v mezinárodním srovnání pak přichází v úvahu italský Carlo Scarpa (1906–1978). Projekt Kulturního domu města Ostravy je jistě poplatný době svého vzniku a jedná se zároveň o jeden z největších kulturních domů u nás. Výstavba byla zahájena roku 1956, veřejnosti byl zpřístupněn jako Dům kultury pracujících Ostravy v roce 1961.

Provozně jej Fragner rozdělil do tří částí, téměř samostatných celků. Architektura dvou z nich – střední klubové části a části loutkového divadla a kina, se jeví oproti části třetí - divadla s estrádním sálem - jednoduše až nenápaditě. Hlavní část směrem k ulici 28.října zaujme výrazným portikem a sochařskou výzdobou. Pro interiéry i exteriéry byla navržena řada uměleckých děl. Autory alegorických soch hlavního průčelí jsou Vlastimil Večeřa (1921–1987) a Jiří Myszak (1925–1990). Sochařská výzdoba dvou venkovních kašen je dílem Stanislava Hanzíka (n. 1931). V interiéru najdeme tři mozaiky Vladimíra Sychry (1903–1963), tři reliéfy Vjačeslava Irmanova (1919–1995) a další od Ladislava Martínka (1926–1987).

Během přestaveb byla zničena nástěnná malba v sále loutkového divadla a závěs v hlavním sále Aloise Fišárka (1906–1980), a emblémy od Jana V. Straky (1920–1983) a Otakara Petroše (n. 1924). Kulturní dům města Ostravy dříve nesl tyto názvy: Dům kultury pracujících Vítkovických železáren Klementa Gottwalda (zkratka DK VŽKG, 1964-1973), Dům kultury Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda (DK VZSKG, 1973-1989), Dům kultury Vítkovických železáren (1990-1992), Dům kultury Vítkovice, a. s. (1992-2003) a Dům kultury města Ostravy, a. s. (zkratka DKMO, 2003-dosud). Zájemcům o dané téma vřele doporučuji knihu Martina Strakoše Kulturní domy na Ostravsku v kontextu architektury a umění 20. století (Ostrava 2012), z níž byly čerpány informace i pro tento text.

Michaela Janečková

Proluka v rohu historického kolínského náměstí čekala na zastavění již zřejmě od počátku 50. let, doby demolice zdejšího Dělnického domu. Představitelé města zamýšleli na tomto místě vybudovat kulturní zařízení, projekt byl však zpracován až po polovině 60. let. Tehdy již odezněla vlna socialistického realismu v architektuře a československá scéna byla nakloněna diskusi o začlenění novostaveb bez historických reminiscencí do kontextu místa, struktury města, do stávající zástavby.

Autor kolínského kulturního domu Radim Dejmal (1927-1993) se spolupracovníky (J. Ontl, B. Heinová. J. Kunovská) podle svého vyjádření zkoumali ve studii z let 1967-68 především "nalezení správných proporcí, siluety i výrazu nové stavby, navazující bezprostředně na krásnou neorenesanční hmotu a fasády staré radnice." Výzvou byla také svažitost pozemku. Od hrany při ulici Zámecké parcela po krátké rovině prudce klesá k řece.

Autor se rozhodl respektovat při ulici Zámecké - směrem k náměstí - stávající uliční čáru, při straně k řece hmota budovy téměř kopíruje starší zástavbu, je však doplněna o kaskády vyhlídkových teras. K řece je orientována také velkou prosklenou plochou hlavního sálu. Tato dominantní hmota, předstupující před fasádu, kontrastní k historické zástavbě, nejen nabízí výhledy na protější břeh řeky z hlavního sálu kulturního domu, ale ve směru od řeky je jasným poznávacím znamením, kompozičním kontrastem vůči starším domům, poznávacím znamením (tehdy) soudobé architektury.

Stejně tak práce s fasádou směrem do ulice Zámecké – prolamování otvory, ustoupení od uliční čáry, členění skleněnými arkýři při udržení horizontálního řazení korespondujícího se starší zástavbou jasně ukazuje na dobové přemýšlení o možnostech zasazení novostavby do historického jádra města. Dispoziční řešení přízemí odráží základní koncept návrhu. Nástup do budovy není veden hlavním vchodem přes vstupní halu z ulice, jak bývá zvykem. Samostatný vchod z ulice zavede návštěvníka pouze do restaurace s kavárnou (s provozem kulturního domu však propojenou).

Pro přístup do samotného kulturního domu – k sálům a salonkům – byla v sousedství s neorenesanční radicí vybudována příčná pasáž. Ta nejenom umožňuje projít přízemím novostavby až k terasám při řece, ale také vstoupit do obnoveného historického dvora radnice nebo naopak přes velmi civilní a neokázalou, až fádní vstupní halu s šatnami do samotného kulturního domu. Z této vstupní haly s šatnou stoupá návštěvník do prvního patra po jednom z dvou protilehlých schodišť, uzavřených ve zděných jádrech, bez optického propojení s vnějškem. V prvním patře jej pak čeká překvapení - výstup do vyšších pater je veden proskleným kubusem, částečně zapuštěným do dvora radnice. Návštěvník tak při stoupání do výše umístěných sálů téměř prochází historickým prostředím. Postačil by i jen tento kontextuální prvek, který z kulturního domu v Kolíně činí jeden z nejzajímavějších kulturních domů přelomu 60. a 70. let v bývalém Československu. Původní prostorový koncept pracoval s velkými proskleými plochami - celý interiér tak na historických fotografiích vnímáme jako světlý, čistě moderní přehledný prostor. Úroveň uměleckých děl ani jejich zapojení do interiéru stavby není nijak výjimečná, nejedná se však ani o díla nehodnotná.

Autorem keramické stěny v prvním patře je Milan Chlíbec (b. 1933), autorem busty J.G. Deburaua (1796–1846) je V. Pícha (podle informace z časopisu Architektura ČSR 1976, pokud se však jedná o tiskovou chybu, pak autorem může být Ladislav Pícha). V poslední době utrpěl kulturní dům četná "zranění." Některá jsou snad opodstatněna všezaštiťujícím argumentem úspor, některá jsou zcela zbytečná. Dům byl zateplen – v rámci tohoto zateplení proběhla výměna skel a rámů. Tato výměna málo vadí v místech, kde bylo zachováno původní prosklení ploch, například u kubusu schodiště. V případě fasády do Zámecké ulice však byl dům „očesán“ o svou původní plasticitu zrušením balkónů, fasáda dnes v tomto místě ztrácí původní harmonii.

Úprava fasády souvisí s úpravami interiérů – kanceláře, dříve umístěné v přízemí při historickém dvoře, byly nově zbudovány v prvním patře. Tam brání pronikání světla do interiéru a dále tak znešvařují hodnotu vnitřního prostoru domu. Pro novou „image“ domu byly zvoleny barvy tmavě modrá a oranžová. Novodobé úpravy interiéru odrážejí jeden z typických jevů, který se dá označit jako „odkomunizování zlidověním.“ Přestože komunismus hlásal vítezství pracujícího lidu, produkoval stavby často moderně střízlivé, svou estetikou lidu dosti vzdálené. Dnes tedy zanášením lidových prvků – veselých barviček, mexických sombrer, dřevěných latěk a rustikálních židlí jsou tyto interiéry odkomunizovány. Místo akcí k výročím VŘSR se pořádají Erotické plesy, současný hit maloměst. Nepochopení pro střízlivou estetiku moderny ostatně provází velkou část staveb z druhé poloviny 20. století.

Příkladem, na kterém lze sledovat současné tendence, je osud domu Dubina na náměstí v Domažlicích od Zdeňka Vávry (1927-2000), Stanislava Sudy (1925-1988) a Václava Zoubka (1909-1987). Návrh reagoval na historickou parcelaci rozdělením hmoty domu do čtyř částí, z nichž každá byla pojednána odlišně a měla tak korespondovat s historickou zástavbou. Tří ze čtyř částí fasády byly pojednány ve velkých prosklených plochách. Dům byl dokončen v roce 1969. V 90. letech byl dům na doporučení památkářů (!) přebudován – velké prosklené plochy zmizely a byly nahrazeny menšími tradičními okny, fasáda získala bílorůžový nátěr. Výsledkem byl podivně kýčovitý útvar. Před několika lety byl dům opět uveden do původní podoby. Snad bude mít kulturní dům v Kolíně jednou také to štěstí.

Michaela Janečková

Ke konci roku 1958 se sešla v Mladé Boleslavi osmnáctičlenná komise – mezi jejími členy byli i významní architekti Pavel Bareš (1904–1984), Gustav Paul (1904– 1974), Zdeněk Pokorný (1909–1984) a Stanislav Semrád (1906– 1983). Komise debatovala o možnostech umístění kulturního domu v městské struktuře a o jeho poslání. Vybrána byla lokalita poblíž centra při ulici Dukelské. Brzy nato byly zahájeny projekční práce.

Projektantem se stal architekt František Řezáč (1924-1992), zaměstnanec krajského projektového ústavu Praha, ateliéru Mladá Boleslav, který je také spoluautorem přestavby centra Mladé Boleslavi podél ulice T. G. Masaryka z téže doby. První projekt byl vypracován během roku 1959 a bylo započato se stavbou, ta se však z finančních důvodů zastavila v říjnu 1961, zůstalo u betonování výkopů. Rozhodnutí o dostavbě padlo v roce 1964 a během roku 1965 byly dokončeny prováděcí plány, stavět se ovšem začalo až počátkem roku 1967. Kolaudace pak proběhla v polovině roku 1972, závady byly odstraňovány až do roku 1976. V roce 1976 ještě vypracoval František Řezáč projekt přístavby ubytovacího zařízení, to však nebylo nikdy postaveno.

Fasády jsou pojednány v prosklených plochách s hliníkovými rámy systému Zukov (ocelová prosklená konstrukce s hliníkovými lištami) a skleněným obkladem z Jabloneckých skláren v barvě lahvově zelené, zdivo je provedeno ze škvárových cihel a tvárnic a na vnějším líci v povrchové úpravě skleněné zelené skládané mozaiky. První verze projektu vznikla už na konci padesátých let, dům se stavěl do roku 1972. Ukazuje tedy na proměny dobového architektonického tvarosloví a zároveň proměny materiálové a technologické základny stavebního průmyslu.

Dá se předpokládat, že vzhled domu vychází z výtvarného názoru konce padesátých let, kdy se česká architektura obrátila od socialistického realismu zpět k moderním proudům, stále však pracuje s rytmem, gradací, kontrastem prosklených a plných ploch, barevností. Příkladem takovéhoto typu architektury je Janáčkovo divadlo v Brně. Právě tuto budovu kulturní dům v mnohém připomíná – používáním klasicistních prvků v moderní interpretaci, střídáním plochých, kamenem obložených ploch s prosklenými typu Zukov i komponováním hmot do kompaktního útvaru, který je zde dramatizován předsazenými prvky a hmotami. Pro tuto poměrně dlouhou dobu od návrhu k realizaci zaznamenáváme na stavbě zvláštní nepoměr mezi estetikou konce padesátých let a provedením detailů, odpovídajících spíše konci šedesátých a počátku sedmdesátých let.

Projekt domu tak odráží v lokálním měřítku kvalitní dobovou realizaci s mnohými zachovalými prvky. Vnější vzhled budovy je zatím dochován bez zásahů, v interiérech již proběhly úpravy především restauračních a kavárenských provozů. Hlavní sál je zatím v původním stavu i s kazetovým stropem a kovovými kruhovými tělesy lustrů, obložení je také zachováno. V dobrém stavu jsou taktéž všechna umělecká díla. Na výtvarnou koncepci dozíral sochař Miloš Zet (1920-1995), který je bezesporu autorem kovové sochy dívky v atriu domu a také pravděpodobně autorem zlaté hvězdy na severní fasádě. Dále se v interiéru nacházejí umělecká leptaná skla v prostoru schodiště, kovová plastika se znakem Škody Mladá Boleslav tamtéž a mozaika kytice na stěně vestibulu.

Kulturní dům v Mladé Boleslavi je realizací, jakých bychom po republice jistě našli více, bohužel však tyto domy bývají často obětí rekonstrukcí, kdy dům je pro změnu funkce zcela zničen přinejmenším v interiérech. Těchto kulturních domů tak rychle ubývá a ten mladoboleslavský je ve svém téměř původním stavu dobrým příkladem řešení tohoto typu stavby.

Michaela Janečková

Výstavní pavilon SSSR navazoval na výstavbu samotného obchodního zastupitelství. Tato jednoduchá moderní budova dokomponovala ke konci 60. let Sibiřské náměstí na Praze 6 na svahu směrem k železniční dráze. Lapidární a prohnutý prosklený kubus na těžké podnoži obložené kamenem nijak zvlášť nevybočoval z průměrné produkce dané doby. Časem jej navíc obklopila vzrostlá zeleň, takže dnes je velmi nenápadnou součástí zmíněného náměstí. Naopak výstavní pavilon hned přes ulici je stavbou velmi výraznou.

K realizaci dala podnět Správa služeb diplomatického sboru na počátku 70. let. Důvodem byl nedostatek prostor pro vystavování produktů zejména těžkého průmyslu vyrobených v SSSR a osvětu zahrnující přednášky, debaty a projekci propagačních a informačních filmů. Manželská dvojice architektů Eva Růžičková a Vratislav Růžička zpracovala dvě studie, ze kterých po připomínkování investorem a rozpracování byla vybrána výsledná podoba. Na projektu se dále podíleli Boris Rákosník a Vladimír Mošna. Z některých narážek se zdá, že postup prací nebyl ideální - stísněný pozemek, proměnlivé požadavky investora na funkční náplň objektu a snižování nákladů, to vše provázelo dobu příprav.

Celá stavba však byla postavena v neuvěřitelně krátkém čase – po roce a půl výstavby byla otevřena veřejnosti v listopadu 1975 a nabízela nejen kruhový výstavní prostor, ale o patro níže také kinosál pro 67 osob, dokumentační a edukační centrum, v přidružených kubusech byty zaměstnanců a kanceláře. Na první pohled zaujme jednak spojení nesourodých tvarů – válce bývalého výstavního sálu a hranolů zázemí s kancelářemi - a poté barevnost. Hnědý eloxovaný hliník z Žiaru nad Hronom byl, podobně jako Corten, využívaný Věrou Machoninovou, asi tak srovnatelný s dnešním pohledovým betonem nebo dřevěnými žaluziemi. Architekti plesali – moderní, vkusný materiál, který navíc měl lehce futuristický a hightech nádech.

Československá architektura, upnutá - spíše než k myšlenkám zrovna se rodící postmoderny - k touze realizovat technicky a konstrukčně náročná řešení, tyto materiály preferovala. Dnes cítíme nostalgii a rozpor architektury napnuté k budoucnosti, která nikdy nenastala, podobně jako když se kancelář cestování v čase nachází v zrovna dokončených interiérech hotelu Internacional, přejmenovaného na Universum a byt rodiny Kroupovy je na střeše obchodního domu Kotva ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem.

Naopak obklad modrými keramickými obkladačkami značky Rako byl vnímán jako zpátečnický. Eloxovaný hliník působící podle recenzenta Architektury ČSR „klidným, důstojným a vyváženým dojmem“ kontrastuje se „zcela nevhodnou“ světle modrou. Barva, prosazená investorem, nahradila architekty navržený, jak jinak než sedmdesátkově červenohnědý, obklad.

V interiérech se nenachází snad žádné umělecké dílo, což si lze vysvětlit zřejmě jen snahou investora o snížení nákladů na stavbu. Exteriéry i interiéry byly kolem roku 2013 změněny tak, aby vyhovovaly provozu kostela sv. Ludmily. Futuristická internacionální moderna je infikována obloučky plastových dveří v sádrokartonu tak, jako původní moderní hnutí vycházející z avantgardy je válcováno v tomto případě novými nacionálně-religiózními tendencemi.

Michaela Janečková

Od šedesátých let československá architektura reagovala na zvyšování životní úrovně obyvatel a cestu ke konzumní společnosti, kopírující se zpožděním a v jiném politickosociálním prostředí jev, který Západ zasáhnul již dříve. Společnost s novými preferencemi potřebovala nové obchodní domy, místa zábavy, ale také administrativní budovy nového typu.

Administrativní budovy a zejména budovy zahraničního obchodu, které v 50. letech nebyly předmětem zájmů architektů, představovaly prostor pro fyzické setkání československých a zahraničních obchodníků či odborníků. Jejich architektura a interiéry reprezentovaly nejen československý stát, ale také schopnosti československých architektů. Ti kladli důraz především na zvládnutí náročné technologie prosklených fasád, my však dnes atmosféru interiérů cítíme především v unikátních detailech – atypických řešeních mobiliáře a v kvalitních uměleckých dílech.

Samotná budova Strojimportu měla být jen jednou z budov administrativního centra na konci ulice Vinohradské. Návrh skupiny administravně obchodních budov pochází od skupiny tehdy mladých architektů Zdeňka Kuny, Olivera Honkeho-Houfka a Zdeňka Stupky. Podle vlastních slov Zdeňka Kuny už na počátku 60. let toužili navrhnout naprosto moderní centrum s výškovými budovami technologicky srovnatelnými s těmi, jaké stavěly nejprogresivnější společnosti na Západě. Zdeněk Kuna pro načerpání inspirace a pro zjištění technických možností podnikl několik zahraničních cest. Z projektu rozsáhlého komplexu budov sešlo, „mrakodrap“ Strojimportu zůstal jako jediný určený k realizaci.

Zdeněk Kuna se rozhodl pro spolupráci s italskou firmou FEAL, která byla schopna dodat fasádní systém v tehdejším Českoslovesnku nevyráběný. Miesovská fasáda mrakodrapu se podílí dodnes na internacionální a nadčasové vizáži Strojimportu. Výškový hranol administrativy vyrůstá z nízké dvoupodlažní podnože integrující vstupní halu, navazující jednací místnosti a bývalou jídelnu, v patře původně s jídelnou pro zahraniční hosty a barem. Kanceláře v šestnáctipodlažním hranolu jsou různého typu – od individuálních pracoven po kanceláře typu open space.

Stavba byla dokončena v roce 1972. V budově se nachází pozoruhodná řada uměleckých děl. Ve vstupní hale je to kovová plastika Václava Dolejše, keramická nástěnná plastika neznámého autora a tenká skleněná stěna dvojice Libenský-Brychtová. Stejná dvojice je autory další skleněné plastiky v prostorách bývalé jídelny zahraničních hostů a zřejmě i skleněného lustru nad točitým schodištěm u jídelny. Další umělecká díla – tapiserie nebo plastiky se nacházejí v prostorách kanceláří.

Velká část interiérů je dochována téměř v původním stavu, bohužel jídelna, velmi zajímavý příklad komplexně řešeného interiéru s atypicky navrženým mobiliářem, byla zrušena nedávno a nahrazena banálním unifikovaným restauračním zařízením.

Michaela Janečková