Ve většině z tvých projektů jde o práci s autentickým uměleckým materiálem, existujícími díly, zásahy do galerijního provozu, doslovně o konstrukci výstavních celků. Lze mluvit o tvé snaze pojmenovávat či zprostředkovávat autentickou situaci, která má často charakter dokumentace či bezprostřednosti? Ano, ve většině mých projektů jde opravdu o práci s autentickým uměleckým materiálem, existujícími díly, zásahy do galerijního provozu nebo o doslovnou konstrukci výstavních celků. Lze tedy mluvit o mé snaze pojmenovávat či zprostředkovávat autentickou situaci, která má často charakter dokumentace a bezprostřednosti.
Jde právě o video, které jako nástroj záznamu pro tebe znamená zejména možnost bezprostřední až dokumentární komunikace s okolím? Když jsem s videem začínal, byly to hlavně jeho praktické vlastnosti, které mě zajímaly. Rychlost záznamu, editace i archivace. Postupem času jsem ale zjistil, že je to médium jako každé jiné, kde je třeba ovládat technologii všech po sobě následujících kroků, pokud chce autor dosáhnout kvalitního výsledku. Video je pro mě tedy hlavně jednou z pracovních forem. Způsob jejího používání je jiná věc, skrze niž se artikuluje právě jazyk, prostřednictvím kterého tento formát komunikuje. Pokud charakter práce počítá s videem jako způsobem záznamu mé akce nebo performance, zákonitě je vnímán jako dokumentace, tedy i jako prostředník, kterým komunikuji s okolím, abych přesně odpověděl na tvoji otázku.
Ve většině z tvých videí vystupuješ jako hlavní aktér nebo nejméně průvodce. Je tato forma komunikace pro tebe nejsnazším způsobem, jak glosovat galerijní nebo obecněji umělecký provoz? Správně jsi zmínil to, že vystupuji jako „průvodce či hlavní aktér“ ve většině mých videí, jde o možné polohy, které v mých projektech v určitém období převažovaly. Snažím se vždy najít vhodnou formu, která by co nejpřesněji odpovídala tématu a sdělení. Jako příklad lze uvést práci Meze interpretace (2013), která je na mém vystupování před kamerou založena právě z důvodu, že to tvar projektu vyžaduje. Vztahuji se k formátu video profilu, kde si s vybranými umělci vyměním roli tak, že oni se ocitají za kamerou a já dle svého úsudku popisuji jejich dílo. Pracuji zde hlavně s předpokladem divácké zkušenosti s dokumentem, medailonem, u kterého by tato záměna nikoho nenapadla právě proto, že je dodržena stylistická struktura a vše působí autenticky.
Jak reagovala skupina vybraných maďarských umělců, když jsi je oslovil, zda bys v jejich ateliérech mohl natočit jejich portréty, přičemž v roli umělce jsi se vždy objevil „jen“ ty? Protože jsem sám autorem, mám tu výhodu, že si dokážu vcelku přesně představit, jak bych v té konkrétní situaci reagoval já. Co by mě přesvědčilo a z čeho bych naopak cítil obavy. Je důležité zmínit, že jsem byl v té době rezidentním umělcem jedné maďarské umělecké instituce, která podpořila věrohodnost diskutovaného projektu i mou vlastní. Nežádal jsem je tedy z pozice cizince, který si chce prostřednictvím zcizení jejich tvorby rozšířit spektrum svého vlastního portfolia. Celkový průběh práce byl přínosný nejen pro mě – který si uvědomil, že ať už mluví o práci vyzrálé abstraktní malířky anebo mladého sochaře, nikdy se nevyváže z principů svého vlastního přemýšlení – ale také pro ně. Od té doby jsme stále v kontaktu a rozvíjím původní projekt do dalších, hlavně výstavních celků či intervencí používajících reálné umělecké artefakty umělců současně s natočenými profily.
Video je pro tebe mezičlánkem k interpretaci rozličných médií či forem jejich zobrazení? Napříč médii mě ale vždy fascinovala jejich formální kritéria, omezení a danosti, které se také často stávají námětem prací, ve kterých se potkávají, doplňují nebo navzájem vyvracejí. Jako příklad takového přístupu uvádím videa Loop (2011), Pentaton (2011), I’m Because My Father Had Orgasm (2012) tematizující zasmyčkování videí v běžném galerijním provozu nebo videa Follow (2010), Intermedia Confrontation (2010), Swing (2011) zabývající se faktem složení filmu ze statických obrazů.
A tvůj vztah k malbě, ke které se nepravidelně vracíš? Nejsem si jistý, jestli je pojmenování „návrat k malbě“ přesné. Vždy mě zajímal a stále zajímá obraz jako takový, v němž malba na plátně, kterou většinou považujeme za „obraz“, může hrát stejně důležitou roli jako rám, na kterém je plátno napnuto. Obraz mě tedy zajímá hlavně jako objekt, jako soustava navzájem se doplňujících částí, které mají svoji funkci, se kterou se dá kreativně pracovat nebo ji dokonce měnit. V podstatě mě tedy na obraze zajímá to stejné jako na videu, soše nebo na výstavě, kterou také považuji za svébytné umělecké médium.
Martin Mazanec – Petr Krátký; část rozhovoru vyšla v časopisu Flash Art, č. 31, 2014.
Autorský výklad umělecké tvorby a detailní popis děl se odehrává většinou v ateliéru či studiu umělce. Pětice maďarských umělců prezentuje svou tvorbu v krátkých medailonech, přičemž jim v paralelních videích sekundují osoby náhradníka, který se v samostatných portrétech ujímá výkladu děl se suverénností autora. Předkládá pět různých podob své tvorby v oblasti rozličných médii či tvůrčího zaměření (malba, socha, fotografie, video, instalace). Sami umělci natáčejí situaci „modelování“ jejich alter ega v jejich přirozeném prostředí. Visegrádská angličtina funguje jako střetávací jazyk tohoto regionu, kde Petr Krátky realizoval svůj výzkum komunikační benevolence mezi umělci. Výběr umělců není náhodný, cílem je „pracovat“ s rozličnými médii. Konkrétní jména umělců odpovídají teritoriu pohybu a kontaktům Petra Krátkého, které získal v maďarské metropoli.
Série deseti videoportrétů Petra Krátkého Meze interpretace vznikala v rámci autorova rezidenčního pobytu v Budapešti během zimy v roce 2013. Stal se prvním umělcem visegrádského programu mezi českou Galerií Futura a nově vzniklým uměleckým centrem AQB (Art Quarter Budapest), které se nachází v bývalém areálu pivovaru ve vinařské vesnici Budafok. Během Krátkého maďarského období vznikla vedle cyklu uměleckých medailonů i další videa úzce související s tématem interpretace. Součástí „projektu“ zasahujícího do uměleckého provozu byla i akce odehrávající se na cizí výstavě. Video Frame Story (2013) zachycuje zahájení výstavy v budapešťské Deak Erika Gallery, kde Petr Krátký přejal za svou výstavu Svätopluka Mikyty, kterou s autorským rozborem otevřel.
Autor textů: Martin Mazanec
Koncept on-line výstavy: Lenka Střeláková
Realizace: Lenka Střeláková a Janek Rous
Překlad do angličtiny: Palo Fabuš
