Tzv. kruhy v obilí jsou samy o sobě podivným úkazem záhadného původu – jejich složitost je někdy dechberoucí, když se ale místo kruhů a dalších geometrických tvarů objeví v poli sumerské značky nebo obrazce z aztéckých kalendářů, je to ještě podivnější. Nejden „ufolog“ pak stojí před otázkou, zda s námi mimozemské civilizace skutečně chtějí komunikovat prostřednictvám starověkých pozemských symbolů?!
Obdobně znejistěn může být i kritik umění tváří v tvář tvorbě Matyáše Chocholy (nar. 1986), jehož synkretismus hraničí místy tak trochu s fantasmagorií, bezpochyby ale má specifické umělecké kvality. Odchován zájmem o New Age nauky a proškolen nejprve v sochařském řemesle u Michala Gabriela na FaVU, a pak v současnějším přístupu k umění u Vladimíra Skrepla na AVU, využívá pokaždé ty prostředky, které se mu právě hodí. Vyhledává často bezprostřední kontakt s divákem. V jeho performancích se spojuje humor i pathos a k roli šamana, kterou už mu dnes jen těžko odpářeme, přistupuje se vší zodpovědností a vážností. Smyslem „rituálních“ aktivit je podle jeho slov dostat do umění větší energii. Svou hyperaktivitu vybíjí v převleku mumie nebo Yetiho, cvičením tai-chi i při vystoupeních hudební formace Puškin-Talacko-Chochola. Od spirituálně podbarvených akcí v exteriérech jako „Loosing Boundaries in the Dark“ (2010) se postupně víc zabydluje v galerijních prostorech, kde vytváří komplexní instalace zužitkovávající i techniky užitého umění. Po zkušenosti z ateliéru skla Ronyho Plesla např. vznikla performance „Vítr slov ve víru mytologické slávy“ (2013), jejímiž produkty byly samostatně vystavené skleněné objekty. Na výstavě „Čauky Mňauky“ (2014) zase představil keramické „masky démonů“. Vedle míchání a vrstvení významových odkazů a zdrojů je pro Chocholu tedy charakteristické i umné kombinování materiálů, jejich struktur a povrchů. V aktuální podobě tím může připomínat rozmáhající se „post-internetovou estetiku“, je to ale zřejmě jen přechodná fáze jeho proměnlivé a svérázné tvorby, jejímž smyslem je „metafyzické ztvárnění pocitů, které se nedají vyjádřit slovy“.
Tereza Jindrová
