Předešlé projekty Grzegorze Drozda přímo odkazovaly na různé formy institucionální kritiky, na mechanismy moci nebo na interakci mezi veřejným prostorem a osobní emocí. Spektrum jeho vyjadřovacích prostředků zahrnuje akce, letadla „rozprašující“ dopisy vězňů přes figurální malby s politickým vizuálním žargonem až po individuální performance, v nichž kombinuje video a text. Drozd reflektuje společenskou pozici umělce jako vetřelce, psance, manipulátora nebo dokonce kriminálníka. Na druhé straně zkoumá skutečnou vyčleněnost jedince uvnitř společnosti. Konkrétně jej zajímá i samotná hierarchie umělecké scény, vztahy mezi jednotlivými činiteli vzhledem k celku. Zrcadlo tak otáčí i proti své vlastní tváři.
V reakci na aktuální dění na kulturní scéně a hektický životní styl Evropanů opouští Drozd tento kontinent a na svých cestách po Asii hledá autentičtější přístup k objektu. Přestože se vymezuje vůči participativním a performativním tendencím v současném umění, jež často záměrně neústí v materiální artefakt, i on hledá cesty, jak se vyrovnat či dokonce překonat lhostejný a odtažitý postoj galerijního diváka-pozorovatele. Drozd se však zdá být anti-modernistou – hledá inspiraci v tradici, síle mýtického uvažování, jemuž se moderní člověk odcizil.
Na jednom z filipínských ostrovů byl konfrontován s obyvateli tamní vesnice Marikaban praktikujícími magii, jež se zakládá na víře v moc ručně vyrobených předmětů. Objekty vzniklé v této atmosféře se ocitají jako artefakty v galerii. Drozd je instaluje v galerijním prostoru s cílem uchovat v nich jejich magický původ. Kouzlo má být přitom uplatněno nejen na diváky, ale, s jistou dávkou (sebe-)ironie rovněž míří na autority uměleckého světa.
Klíčovými pro celou výstavu jsou přitom Aswangové, postavy filipínského folkloru, čarodějové vládnoucí zlými silami, které nelze identifikovat na základě daného souboru charakteristik, i když se má za to, že se většinou jedná o ženy. Aswangové jsou mýtické figury sloužící k vysvětlení zločinů, nemocí, katastrof a nevysvětlitelných úkazů, ale příběhy o nich taktéž slouží jako výchovné nástroje. Pozoruhodné je, že také doktoři, inženýři a jiní představitelé moderní západní vzdělanosti, jež je některým lidem z filipínských ostrovů nedostupná nebo se ji záměrně vyhýbají, jsou považováni za Aswangy, nositele zlé moci. Moderní představa o současném umělci je tu konfrontována s tradičním obrazem manipulátora nadpřirozených schopností, společenského outsidera, obětního beránka a zároveň strůjce všeho, co společnost ohrožuje.
Radim Langer, Tereza Stejskalová