Na své první samostatné výstavě v POLANSKY GALLERY představuje německý umělec Quirin Bäumler výběr kreseb a instalaci vytvořenou přímo v prostoru galerie.
Tato sochařská intervence proměňuje neutrální galerijní prostor v metaforický paralelní svět. Důležitým prvkem Bäumlerovy instalace je vzestupný element, který se během procesu růstu mění ve vodorovnou plochu a získává stále jasnější a konkrétnější tvar, což v určitou chvíli může být chápáno až symbolicky. Horizontální dělení galerie vnáší do prostoru rozmanité vrstvy, které místnost zároveň prostupují, oddělují i rozdělují. Zatímco horní část se stává prázdným, nepřístupným, chceme-li transcendentním místem, spodní oblast vymezenou svojí výškou, můžeme vnímat jako zhuštěnou nebo zúženou jeskyni či kobku. Tato oblast obsahuje další dva sochařské prvky: rybu, která je stále napůl spojena s původním materiálem a zdá se být vnořena do procesu svého vzniku a utváření se. Socha je naistalována na vyvýšeném místě a tím vyčleněna z běžného vnímání. Vypadá, jako by se v místnosti vznášela, zatímco na zemi můžeme rozeznat lidskou postavu v téměř životní velikosti. Také mužská postava klasických, pravidelných rysů, je částečně obklopena nebo uzavřena sádrovým materiálem a vytváří tak dojem rozevírajícího se kokonu. Postava vyzařuje určitou rozpolcenost – zatímco dlaně jsou uvolněně a symetricky položené na stehnech, celá socha je opřená o zeď. Šikmá poloha působí neobyčejně dynamicky a “živě”. Zrození, tajemství života, ustálení, smrt a znovuzrození jsou asociace, které nevyhnutelně vytanou na mysli.
Prudké výkyvy, záchvaty a procesy změn, stejně jako možnost růstu a v neposlední řadě téma pohnutí a uzavření se do sebe tvoří podstatu Bäumlerových soch, které znázorňují existenciální situaci člověka a zároveń zpochybňují jeho bytí.
Umělec nemodeluje sochy v pozitivu, jak bývá obvyklé, ale v negativu, odebíráním hmoty materiálu a vytvářením negativní formy. Odlitím pak získává pozitivní tvar a původní negativ se vytrácí. Název výstavy Ztracená forma tak odkazuje k sochařské technice, kdy je původní tvar postupně ničen a ztrácí se v procesu tvorby.
Stejně jako u soch, se podobná témata objevují také v Bäumlerovách kresbách, které se na první pohled vyznačují rozličností forem a výrazu a mohou být vnímány jako bezděčné, okamžité záznamy. Tyto bezprostřední, letmé nebo dokonce náhodně vypadající náčrty, byly provedeny tím, co bylo právě po ruce: tužkou, propiskou nebo perem, často na různé druhy papíru. Podobně rozmanité jsou i způsoby provedení, které se pohybují od výrazného gesta a sebevědomé obrysové linky až po křehký, někdy až plachý výraz.
To, co Quirin Bäumler zobrazuje, není něco abstraktního, ani to nedokládá žádný okázalý zájem o formální struktury jako tomu často bývá v případě geometrických nebo minimalistických postupů. Naopak jeho cílem je vyjádřit to podstatné a postihnout tak něco skutečného. Kresby samy o sobě představují spontánní a bezprostřední obrazy. Vypadá to, jako by linie vycházely přímo z nevědomí nebo nebytí, někdy působí jako náhlé projekce, které okamžitě vykreslí cosi antropomorfního, cosi podobného bytosti. Obdobně jako v psychickém automatismu, se z pregnantních a přerušovaných tahů vynořují rozepjatá ptačí křídla. Lidské nebo zvířecí bytosti vystupují z povrchu obrazu, upozorňují sami na sebe a naléhavě se hlásí o život. Toto nutkavé drama života reprezentované neustálým vyvoláváním bytí v kombinaci s otázkami či možnostmi vzniku, se zdají být základními tématy Baumlerových kreseb i sochařských prací.
Thomas Groetz