Filip Turek je jednou z nejoriginálnějších, ale i nejméně známých osobností českého výtvarného umění uplynulých dvou dekád. Jeho výtvory se vyznačují smyslem pro humor, hravostí a intelektuálním paradoxem. Vystavené objekty, instalace, fotografie a počítačové obrazy Filipa Turka vznikaly v posledních dvaceti letech. Spíše než o chronologicky uspořádanou retrospektivu jde o dokumentaci (v některých případech rekonstrukci) nesouvisle dochovaných artefaktů. Výstava je příležitostí k poznávání historicky nedávné, a proto dosud nezpracované historie českého umění. Pro Filipa Turka jsou charakteristické téměř duchampovské strategie umělecké mystifikace a vytváření osobní mytologie: vystavuje matoucí artefakty bez jakéhokoli vysvětlení, klade obsesivní důraz na sexualitu, bere na sebe různé identity a zdánlivě opustil umění ve prospěch jiných aktivit.
Na počátku devadesátých let patřil Filip Turek k první generaci umělců, která začala pracovat s objekty a instalacemi. Přitahovaly ho součásti běžného života, které v jistém kontextu umožňovaly různorodé čtení. Vytvářel asambláže, v nichž protismyslně využíval vlastností původních materiálů a funkcí. Mnohoznačnost začal objevovat i v nalezených obrazových materiálech, které v postmoderním duchu aproprioval a posouval do překvapivých významů. V raných objektech a v obrazovém cyklu Z dějin Umění osobitě interpretoval historické umění od gotiky až po minimalismus. V sérii O cenu Jindřicha Chalupeckého použil metodu vychylování a subverzivně zrelativizoval odkaz do té doby nedotknutelné postavy českého intelektuálního života. Od poloviny devadesátých let s pomocí počítačové techniky vytváří obrazové koláže a remixy. Jeho objekty z posledních let mají podobu enigmatických předmětů a tajemných fetišů.
Ke spolužákům, přátelům či spoluvystavujícím Filipa Turka patřili Markéta Othová, Kateřina Vincourová, Jiří Černický, Štěpánka Šimlová, Ivan Vosecký nebo Petr Lysáček, pohyboval se v blízkosti skupiny Pondělí či nakladatelství Divus. V devadesátých letech vystavoval v galerii MXM a účastnil se sledovaných výstav kurátorů Jany a Jiřího Ševčíkových nebo Martina Dostála. Zatímco jistá skupina umělců a teoretiků jeho tvorbu vysoce hodnotí, širší umělecké komunitě a veřejnosti je téměř neznámý. Může za to umělcova pasivita nebo přímo bojkot výstavních příležitostí, které nepovažuje pro svou činnost za podstatné. Jeho umělecká kreativita nabyla v posledních letech podoby privátních aktivit a životních postojů.
Tomáš Pospiszyl