Výstava ukazuje možné způsoby rekonstrukce, třídění a orientace v nejbližším okolí, které je záměrně zúžené na domácí půdorys a osobní inventář předmětů a situací. Skrze modely, studie a zinscenované situace se pokouší vymezit okruh zažitých schémat a pravidel , které ovlivňují či determinují naše jednání ve snaze začlenit se do navyklých struktur nebo z nich naopak vystoupit.
Na odlehlém místě mimo vycházkové trasy a inscenované výhledy je navršena nepřehledná hromada vyhozených domácích předmětů. Některé již pozbyly svůj původní tvar, většina z nich i funkci a schopnost návratu a znovuzačlenění. Jejich vrstvení a vzájemné prolínání na jedné hromadě, při kterém se jednotlivé části propadly hlouběji do spodnějších vrstev a jeden předmět přejímá tvar či identitu druhého, způsobilo, že z hromady již netrčí nohy židlí a čela postelí, a tedy snadno identifikovatelné a autonomní kusy, ale tvary, fragmenty a siluety bývalých předmětů, kterým už zbývá jenom setrvat v tomto novém (opět jen dočasném) uspořádání jako anonymní součást hromady.
Při pohledu na tuto změť nás může ovládnout lítost ústící v odevzdání nebo naopak nutkání uvést předměty zpátky do jejich rolí, vrátit je na původní místo a oživit zájem lidí o jejich užívání. To by znamenalo obnovit opěradla, upevnit zásuvky, dodat chybějící nohy, vyměnit žárovky. Bylo by zapotřebí sešít, slepit či dostavět neúplné části a vůbec provést všemožné, pokud možno „citlivé“ rekonstrukce. Co když nám ale při „opravách“ selže paměť, zkušenost či zvyk a díly do sebe odmítnou zapadat? Co když nás znalost okolí zradí do té míry, že už nedokážeme rozpoznat chybějící části ani pojmenovat a správně uspořádat celky? Pak nám nezbude než vrátit se na začátek – osahat materiál věcí, jejich pevnost, pružnost či měkkost, odhadnout jejich funkci vzhledem k našemu tělu, vyzkoušet, na které z nich si lze sednout, s kterými je možné pohybovat, které izolují či hřejí, do kterých se lze schovat atd. Skupina čtyř lidí v představené videodokumentaci se pokusí právě o to – a s tímto cílem zabydlí hromadu na 24 hodin.
Výstava představuje kromě video-dokumentace zmiňované akce (Cvičení č. 2 – Hromada) sérii modelů, kresby a fotodokumentace konstrukcí vyrobených pro vlastní tělo: konstrukci na dívání se lidem do oken, lidský věšák, konstrukci na čtení, přenosnou domácnost a velkou konstrukci pro čtení, psaní, kreslení a sezení. Modely zachycují více či méně reálné situace, které se odehrávají převážně na půdorysu domova. Divák je přitom vyzván, aby se pokusil vytvořit návrh (kresebný nebo textový), jak se v dané situaci zachovat nebo z ní naopak vyjít.
Eva Koťátková (*1982, Praha) studovala v letech 2002–7 na pražské AVU a UMPRUM, dále na Art Institute v San Franciscu a na Akademie der bildende Künste ve Vídni. V r. 2007 – ve věku pouhých 25 let – se stala nejmladším umělcem v historii, který obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. Koťátková ve své práci kombinuje různé techniky od kreseb – mnoho jejích kreseb je na počátku vytvořeno bez vymezeného záměru, který je teprve později vyjeven v konečné formě a obsahu – až po objekty a video nebo foto performance, které jsou charakteristické svým hravým zkoumáním umělcova bezprostředního okolí – a sebe sama.
Seznam videa
Cvičení č.1 ( Zavěšení )
Cvičení č. 2 ( Hromada )
Vybavení bytu je převezeno na odlehlé místo a vyhozeno na nepřehlednou hromadu. Skupina lidí se hromadu domácích předmětů pokusí přestavět a následně zabydlet, jejich zásahy se pohybují od chaotických přesunů po systematické třídění a budování. Během tohoto stěhování dochází k opětnému identifikování a zařazování věcí, kterým jsou buď znovu přiděleny jejich role nebo jsou používány bez ohledu na jejich předchozí funkci, např. slouží jako stavební či izolační materiál.
Cvičení č.3 ( Sedět, stát, ležet )
Skupina tří lidí je uvězněna v základních pozicích v leže, ve stoje a v sedě a spojena dřevěnou konstrukcí tak, že spolu navzájem tvoří jakousi nábytkovou soustavu.
Cvičení č.4, 5 ( Rekonstrukce domova )
Skupina tří lidí se pokusí se zavázanýma očima vytvořit plastický model svého domova. Jeden z účastníků dá naopak v průběhu práce přednost podobě domova, v jakém by si přál žít. V druhé fázi skupina pracuje více kolektivně a bez zavázaných očí. Podle své paměti vytvoří v proporci k vlastnímu tělu modely domů, v kterých žijí, tak aby na sebe nakonec mohli vzít podobu chodícího domu.
Seznam modely
Modely nabízejí možnost, aby divák rozvinul danou situaci, navrhl scénář, možný postup či únikovou cestu.
1. Pod jídelním stolem je umístěna klec, do které je střídavě uzavírán jeden ze členů rodiny, zatímco ostatní jedí. Tento způsob je pokusem jak předejít hierarchickému rozvrstvení rodiny a nadvlády jednoho z členů.
2. Lidé si vytvořili mobilní přístřešky, malé schránky ve tvaru domů, které je možné přenášet na vlastních nohou.
3. Schodiště slouží jako krátkodobá noclehárna. V noci, ale někdy i přes den je téměř každý schod zaplněn minimálně jedním ležícím člověkem, takže je obtížné pohybovat se po schodišti vertikálně nahoru či dolů a pro nájemníky domu začíná být téměř nemožné, aby do svých bytů vcházeli.
4. Vrchol skaliska, který tvoří šikmé a těžko zdolatelné plochy, nabízí nejlepší (a jediný ucelený) výhled na rodné město. I přes hrozící nebezpečí láká vrcholek mnoho návštěvníků.
5. Podlaha v bytě svému majiteli slouží jako úložiště. Byt pod ním je po léta prázdný a člověk si tak dlouhodobě buduje úložné prostory do hloubky domu.
6. Stoly jsou postaveny tak, že vytvářejí hierarchickou konstrukci pro kreslení, psaní, čtení a sezení. V každém patře sedí lidé provádějící různé úkony. Jejich umístění v příslušném patře rozhoduje o jejich postavení a činnosti.
7. V parku byl při kopání odhalen pokoj s kompletním vybavením. Nábytek odkrytý v různých úrovních již neplní svou předchozí funkci: na židli si není možné sednout, ze skříní vyčuhuje pouze svrchní deska apod.
8. Obyvatel bytu se rozhodne navázat kontakt se sousedem za zdí, kterého nikdy neviděl. Pokusí se komunikovat různými netradičními prostředky: vyluzuje zvuky, klepe a nahlíží zvenku do okna. Jeho snahou je upoutat sousedovu pozornost a navázat tak komunikaci s někým z domu.
9. Činžovnímu domu byla dočasně odstraněna čelní stěna a domácí život jeho obyvatel byl tak vystaven zraku kolemjdoucích. Nájemníci na tuto situaci reagují zvýšenou kontrolou svého chování, v podstatě neustále pózují v očekávatelných a nejvíce předpokládatelných pozicích a činnostech.
10. Skupina tří lidí je uvězněna v základních pozicích v leže, ve stoje a v sedě a spojena dřevěnou konstrukcí tak, že spolu navzájem tvoří jakousi nábytkovou soustavu či komplet.
11. Člověk má zúžené pole svého pohybu. Každý den dojde nejdále k silnici, kterou končí jedna část panelového sídliště. Na svých procházkách je veden siluetou panelových domů a úzkostlivě kontroluje, zda se ze svého výchozího bodu příliš nevzdálil.
12. Kniha obsahuje nákresy rozmístění nábytku a vybavení domácnosti 22 rodin či jednotlivců, žijících v jednom bloku domů, přičemž všichni obývají shodný půdorys bytu.
13. Lidé se zabydlují s maximální úsporností v co nejtěsnějších krabicích. S krabicemi nakládají jako se stavebním materiálem, pomocí kterého si budují svůj obytný prostor.V minimálních rozlohách, odvozených z fyzických rozměrů obyvatel, žijí jednotlivci či celé rodiny.
14. Člověk má ze svého bytu výhled do okna protějšího domu. V něm se ukazuje jeho obyvatel s neuvěřitelnou přesností: objevuje se v okně vždy v 6 ráno, ve 12 v poledne a v 6 večer. Pro člověka, který z bytu téměř nevychází, plní jeho soused roli hodin a tedy pojmu o členění času.