Bylo to na autobusové zastávce na pražské periferii, před jarním putováním na Kokořínsko, o němž jsem se náhodou, už ani nevím jak, dozvěděl z internetu. Dnes už je to sedm let. Na mysli mám své první setkání s kunsthistorikem, kulturním aktivistou a poutníkem Jiřím Zemánkem, jehož jsem do té doby znal výhradně skrze jeho texty a překlady.
Živě si vzpomínám, že jsme ten den strávili dlouhé hodiny v družném rozhovoru o autorech a autorkách z řad hlubinných ekologů a ekologicky orientovaných myslitelů, které máme oba rádi. Navzdory značnému věkovému rozdílu (který se ale, jak mi jistě řada lidí potvrdí, rychle smazává tváří v tvář Jirkovu mladickému espritu) mi přišlo, jako by toho dne jakýsi neviditelný dílek s jemným zaklapnutím dosedl na předem určené místo. Jednu věc jsem ale ve své tehdejší naivitě netušil – a sice jak dalekosáhle působnou, renesanční a plodnou osobností Jiří Zemánek ve skutečnosti je; kolik lidí svým myšlením a jednáním ovlivnil a nadále ovlivňuje, třebaže by se skromností sobě vlastní jakékoliv výjimečné zásluhy odmítal. A možná to bylo i ku prospěchu věci – nejspíš bych se totiž před ním ostýchal promluvit a snad se tím, kdoví, připravil o hluboké a dlouhotrvající přátelství, z něhož můžu i po letech čerpat nové a nové podněty. Šlo bez přehánění o setkávající setkání, takové, které dokáže život nasměrovat zcela novým a nečekaným směrem, otevírající nové a vzrušující světy.
Z Doudleb přes Holandsko až do Národní galerie v Praze
Jiří Zemánek se narodil 14. 9. 1953. Do tří let žil v Doudlebách nad Orlicí u otcových rodičů ve východních Čechách; po rozvodu rodičů vyrůstal až do svých gymnaziálních let s matkou na severní Moravě v Jeseníkách. Dva z otcových bratrů byli výtvarníci (sochař Ladislav Zemánek a malíř a sochař Miroslav Zemánek) – zájem o umění tedy nebyl v jeho rodině ničím neobvyklým. Jiří vystudoval dějiny umění a etnografii na Masarykově univerzitě v Brně (1972–1977), kde obhájil též doktorát z oboru dějin umění. Po studiích působil jako historik umění v Krajské galerii v Hradci Králové (1977–1988), od roku 1988 v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou a ve Východočeské galerii v Pardubicích (1989–1990). V Hradci Králové se ovšem, jak sám říká, víc než výtvarným uměním zabýval jógou, studiem buddhismu a taoismu, praktikováním makrobiotiky a zahradničením – především v té době studoval Masanobu Fukuoku, jehož texty překládal. V Hradci navázal důležité přátelství s Milošem Šejnem, tehdy čerstvým historikem umění a začínajícím umělcem, a také s hradeckým výtvarníkem Milanem Langrem. Nicméně přesto v této době připravil výstavy: Sochařství východních Čech 1700–1945 pro Městské muzeum v Jaroměři (1988) a v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou realizoval velkou monografickou výstavu malíře Jana Trampoty (1989). Na konci 80. let navázal přátelství s brněnským sochařem Janem Šimkem, o jehož krajinných sochách napsal několik textů.
Po sametové revoluci strávil deset měsíců v Holandsku, kde se zabýval bádáním o holandském působení malíře Emila Filly a o jeho vztahu k umělcům De Stijlu, především k Theu van Doesburgovi a Pietu Mondrianovi (text o tomto bádání publikoval v Bulletinu Národní galerie v Praze v roce 1991). Když dostal nabídku jít pracovat do Národní galerie v Praze, vrátil se z Nizozemska domů a přestěhoval se do Prahy. Díky svým holandským kontaktům přivedl do Česka celkem pět holandských výtvarných umělců – Gerarda Koeka, jeho ženu Maries Hendricks, malíře Harolda Schoutena, akčního umělce Servieho Janssena a sochaře Sjoerda Buismana –, jejichž výstavy se uskutečnily v brněnské Galerii Na bidýlku Karla Tutsche, na sympoziu Hermit v Plasích a v Národní galerii v Praze. V NG začal své působení organizací mezinárodního festivalu akčního umění FACTUM I. na Zbraslavi (1992) a pokračoval výstavami Václava Ciglera, Gerarda Koeka a Dalibora Chatrného. V roce 1993 připravil pro festival Divadelní ostrov týden akčního umění. Na počátku 90. let navázal přátelství s historikem umění Milošem Vojtěchovským a působil jako kurátor na sympoziích Hermit (1994) a FUNGUS (1995), které Vojtěchovský organizoval v klášteře v Plasích. Začal se tehdy intenzivně zabývat vztahy umění a ekologie. Společně s Janou Tichou připravil 2. číslo časopisu Ateliér z roku 1996, věnované tomuto tématu; publikoval v něm úvodní esej „Aktuální moralita na téma umění a ekologie“. V té době se také podílel na projektu E AREA multimediálního umělce Federica Díaze; vypracoval jeho ideovou koncepci jako centra pro rozvoj planetárního a ekologického vědomí – viz text E AREA (Andersen Consulting 1999).
V rámci Národní galerie se zapojil do budování stálé expozice českého umění 20. století pro Veletržní palác, pro kterou vytvořil instalaci českého akčního a zemního umění. Současně připravil kolekci děl českých akčních umělců pro mezinárodní výstavu L’art au corps v Muzeu současného umění [MAC] v Marseille (1996), do jejíhož katalogu napsal s Milošem Vojtěchovským text. Pustil se do několikaleté realizace výstavy legendárního průkopníka kinetismu Zdeňka Pešánka ve Veletržním paláci (1998), spojené s rekonstrukcemi řady jeho děl. V NG dále uskutečnil výstavy Františka Lesáka, Milana Grygara, Lukáše Rittsteina a Tomáše Lahody.
Odchod z NG a každoroční putování
Poté, co v roce 2000 odešel z Národní galerie na „volnou nohu“, začala druhá etapa jeho činnosti. Zaměřil se v ní na zkoumání přesahů umění do oblasti ekologie a spirituality a na kulturně-aktivistickou činnost. V roce 2001 se zúčastnil konference Tvář naší země – krajina domova přednáškou „Krajina jako místo archetypálních sil a dobrého bytí“ a pro 6. díl akademických Dějin českého výtvarného umění napsal tři texty, včetně textu „Znovuobjevení krajiny jako materie, procesu a místa“ (2007).
V roce 2002 připravil v Galerii Klatovy / Klenová výstavu Divočina – příroda, duše, jazyk (poctu Josefu Váchalovi a Garymu Snyderovi) s katalogem a mezinárodní dvoudenní konferencí na hradě Klenová. Akce měla značný ohlas a dala vzniknout řadě dalších projektů, včetně spolupráce se zahraničními umělci, aktivisty, vědci a filosofy, především s komunitou v severoněmeckém Klein Jasedow – Johannes Heimrath a Lara Mallien – a s americkým ekofilosofem Davidem Abramem. V letech 2003 až 2004 uspořádal v Moravské galerii v Brně tematicky i prostorově rozsáhlou výstavu Ejhle světlo: Světlo mezi uměním, spiritualitou a vědou s obsáhlým katalogem.
Od roku 2003, kdy mu byla udělena cena nadace Tranzit, začal pořádat pravidelná každoroční putování a oživovat praxi poutnictví jako způsob, jak navazovat se světem mimolidské přírody „pouto“ – hlubší niterné spojení. Podle vlastních slov se pokoušel „odkrývat paměť žijící země a krajinu jako místo v srdci“. Poté, co v Severočeské galerii v Litoměřicích uspořádal v roce 2005 výstavu Od země přes kopec do nebe… O chůzi, poutnictví a posvátné krajině (coby hommage Karlu Hynku Máchovi a německému romantickému malíři Casparu Davidu Friedrichovi, jímž se zabývá dodnes), začal pořádat také každoroční putování z Mělníka na Bezděz a srpnovou pouť krkonošskou z Mělníka a později z Prahy na Sněžku. V této souvislosti zamýšlel vytvořit projekt Poutnické cesty Karla Hynka Máchy z Prahy na Sněžku, jehož záměrem bylo vzdát poctu tomuto velkému básníkovi a zároveň rozvinout Máchovu poutnickou cestu ve strukturované krajinářské dílo, které by prostřednictvím různých eko-uměleckých aktivit podněcovalo harmonické vztahy lidí se světem přírody a iniciovalo kulturní transformaci. I když se tento záměr realizovat nepodařilo, dodnes spolek Pilgrim pořádá každoročně máchovské poutě z Prahy na Sněžku (od roku 2009), které dnes připravuje Vladimír Drábek.
V roce 2010 uspořádal na Housce ve spolupráci s několika českými básníky, především s básnířkou Renatou Bulvovou, oslavu 200. výročí narození Karla Hynka Máchy – básnický večer „O noci, hvězdách a touze…“. V roce 2016 v rámci osmé máchovské poutě krkonošské z Prahy na Sněžku natočil režisér Karel Čtveráček celovečerní dokumentární film Pouť krkonošská jako poctu K. H. Máchovi, v němž kromě členů Pilgrimu Vladimíra Drábka a Jiřího vystupují básníci Blumfeld S. M. (též známý pod pseudonymem Čaroděj OZ), Jaromír Typlt a konceptuální umělec Miloš Šejn.
Dalšími cílovými místy Jiřího pěších putování se stala hora Plešivec v Brdech (2008–2010) či Zlatý kůň a Bacín v Českém krasu (2009) a Sv. Jan pod Skalou (trojice putování v letech 2008, 2009 a 2012); v roce 2008 to byla ekogeologická procházka Českým krasem, kterou Jiří připravil pro amerického básníka a hlubinného ekologa Garyho Snydera a jeho syna Kaie. V pozdějších letech k tomu přibyla také jarní putování na Vlhošť, Sedlo a do celé oblasti Českého středohoří.
Procitnutí do živé země: Svobodná univerzita, David Abram a další překlady a publikace
Od roku 2007 přednáší ve Svobodné univerzitě, založené básníkem a malířem Václavem Vokolkem, a překládá texty z oblasti ekofilosofie, hlubinné ekologie, geomancie, integrální kultury a nové kosmologie. Přeložil také několik textů fenomenologa a ekofilosofa Davida Abrama a sestavil z nich antologii Procitnutí do živé země (OPS Nymburk 2008). Pro nakladatelství DharmaGaia později společně s Michaelou Melechovskou přeložil rovněž Abramovu knihu The Spell of the Sensuous, která vyšla v roce 2013 pod názvem Kouzlo smyslů, a pro brněnské nakladatelství Host titul Stávat se zvířetem (2024). U příležitosti vydání Kouzla smyslů uspořádal ve spolupráci s německými přáteli z komunity v Klein Jasedow v pražském Divadle Kampa mezinárodní celodenní seminář „Poetika živého světa“, jehož hlavními aktéry byli vedle Davida Abrama také německý biolog a filosof Andreas Weber či německá akční umělkyně Shelley Sachs a Ivan M. Havel. V té době se zabýval také geomancií a spřátelil se se slovinským umělcem Markem Pogačnikem. Publikoval několik svých textů v německém časopise pro geomancii a hlubinnou ekologii Hagia Chora. A jako editor ve spolupráci s Johannesem Heimrathem a Larou Mallien připravil antologii textů z časopisu Hagia Chora Geomancie a integrální kultura: O novém vztahu k naší planetě (DharmaGaia 2008). V roce 2009 se podílel na koncipování pražského Parlamentu budoucnosti (přednáška „Co znamená být lidskou bytostí v 21. století?“) a od té doby se soustředěně věnuje kulturnímu aktivismu a překládání a publikování textů ze široké oblasti holistického myšlení. V roce 2009 ho vyzval šéfredaktor revue Prostor Milan Hanuš ke spolupráci. Podílel se na koncipování sedmi tematických čísel revue Prostor věnovaných holistickému myšlení, hlubinné ekologii a integrální kultuře a napsal pro tuto kulturní revue několik esejí.
Pilgrim a Potulná univerzita přírody
V roce 2009, respektive 2010 založil společně s fotografem Tomášem Hrůzou občanské sdružení Pilgrim, jehož cílem je rozvíjení takového participativního životního stylu, v němž lidské společenství v kontextu všech svých aktivit samo sebe vnímá jako součást přírodních systémů, jako součást většího společenství živé země. V roce 2012 založil s několika přáteli v Creative Gate českou sekci Budapešťského klubu (BK), zaměřenou na otázku evoluce vědomí a vznik nové planetární kultury. V rámci BK v roce 2012 pořádal nejprve přednášky v Creative Gate. Pro rok 2013 vypracoval celoroční cyklus pořadů Nová kultura, který se každý měsíc odehrával v Divadle Kampa; v roce 2014 proběhl další cyklus pořadů BK Cesty k celistvosti v komunikačním prostoru Školská 28. Šlo například o pořady o Stanislavu Grofovi, Ervínu Lászlovi, Richardu Tarnasovi či o nové kosmologii Thomase Berryho a Briana Swimma. V následujících letech přeložil pro nakladatelství Malvern knihu Tomase Berryho Velké dílo (2021) a knihu Briana Swimma Skryté srdce kosmu (2019). S jeho činností v BK souviselo také vydání knihy Ervin László, Stanislava Grofa a Petera Russella Revoluce vědomí: Transatlantický dialog (Carpe Momentum 2013), kterou spolupřekládal a k níž napsal doslov.
V polovině roku 2013 se spolu se svou životní partnerkou, výtvarnicí Zuzanou Füsterovou, přestěhoval z Prahy do Pošumaví a od té doby se charakter jeho aktivit opět začal nápadně měnit. Po vystoupení z Budapešťského klubu se naplno zaměřil na aktivity v rámci Pilgrimu. S Alenou Malíkovou založil Potulnou univerzitu přírody (PUP), postavenou na myšlence přímého učení se „od“ přírody. Do dnešního dne uspořádala PUP celkem devět „potulných“ seminářů na různých místech v republice, na nichž se vystřídala celá řada významných zahraničních i tuzemských hostů a přednášejících. Zmiňme například seminář Žít kosmický život: Kosmologie jako cesta transformace (na Grúni v Beskydech 2019) s americkým astronomem Stephanem Martinem (od něhož Jiří přeložil i stejnojmennou knihu, Pilgrim 2019), kde byla poprvé u nás realizována tzv. Kosmická procházka (Cosmic Walk); seminář Vše kolem mne jako já žije, cítí… Hledání cesty k regenerativní kultuře (Ekocentrum Rychleby 2020), na němž se poprvé představila australská ekofilosofka Freya Mathews, která od té doby se spolkem Pilgrim pravidelně spolupracuje; seminář Chvála Zadní země: O jemném aktivismu, poutnictví, rituálu a lásce k Zemi v Českém Švýcarsku (2022), jehož hlavní hostkou byla norská akční umělkyně Eva Bakkeslett; seminář Anima Animalia a práva přírody (Ekocentrum DOTEK v Horním Maršově 2023), jehož hlavním lektorem byl německý biolog Andreas Weber; nebo zatím poslední seminář Od antropocénu k symbiocénu aneb Cesty k civilizaci, která podporuje život (Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr v Praze-Hostivaři 2024), jehož hlavními zahraničními lektory byli zmíněná Freya Mathews a americký filosof Jeremy Lent. Ke dvěma z proběhlých seminářů připravil Jiří Zemánek také o doprovodné sborníky – konkrétně jde o tituly Vše kolem mne jako já žije, cítí… cesty k regenerativní kultuře (Pilgrim 2020) k takřka stejnojmennému semináři, jenž proběhl v Ekoncentru Rychleby u Javorníka ve Slezsku, a nejnověji pak Becoming Native aneb Hledání domova (Pilgrim 2025), kolekci různorodých překladových textů k semináři proběhlém v krušnohorských Nových Hamrech, jenž vzdával hold myšlení a kulturám původních obyvatel.
Všechny zájemce a zájemkyně o detailnější informace o četných aktivitách Jiřího Zemánka a spolku Pilgrim – od seminářů po navazující či samostatná putování – odkazujeme na stránky www.potulnauniverzita.cz.