Tamara Moyzes a Shlomi Yaffe ve svých projektech často mluví z pozice prostředníků, pohybujících se na pomezí různých kultur.
Oba vycházejí ze své osobní zkušenosti. Jako slovensko-izraelský pár, postupně pobývající na Slovensku, v Izraeli a v České republice, už o tom, jak se žije cizincům, vědí své. Po několika společných dílech, ve kterých se zabývali situaci cizinců v České republice (Welcome to Prague a Protokol), se dvojice vrací k tématu státní příslušnosti a problémům s ní souvisejícím, tentokrát z mezinárodní perspektivy. Výstava Inte(g)race je dokumentací fiktivního projektu zapojení Izraele do Evropské unie. Tento provokativní plán předkládají umělci obyvatelům Izraele a České republiky jakožto návod na řešení konfliktu na Blízkém východě a v přímém přenosu konfrontují obyvatele obou zemí s jejich nadějemi a obavami, ideály i lhostejností.
Fikce mapující hypotetický vstup Izraele do Evropy má několik poloh: na jedné straně mystifikační „dokumenty“ zachycující ratifikaci izralsko-evropské smlouvy nebo vznik Eura s izraelským motivem či artefakty typu izraelský EU pas, na druhé straně ankety a performativní čtení manifestu projektu, které autoři uskutečnili v Jeruzalémě a v Praze.
Plán směřující k míru na Blízkém východě stejně jako text manifestu Evropský pas pro vykoupení Sionu vychází z předpokladu, že se Izrael už léta považuje za nedílnou součást evropské kultury a mnozí představitelé státu Izrael by příslušnost k Evropě rádi stvrdili i politicky. Zásadní problém z hlediska obránců etnické homogenity židovského státu vyplývá z faktu, že spojením s Evropskou unií by se otevřely dveře Palestincům žijícím v Evropě k návratu do Izraele. Anketa tedy ukazuje mimo jiné strach ze zániku židovského charakteru státu, odrážející se v zákonech státu Izrael i v úpornosti, s níž někteří Izraelci lpějí na svých národních symbolech.
Výstava však není jednostranná a zaměřuje pohled i na českou scénu. Anketa uskutečněná v Praze se dotýká stále palčivé otázky antisemitismu. Přijala by dnešní křesťanská, respektive sekulární česká společnost židovskou populaci, nebo by je odmítla, stejně jako odmítá jiné náboženské menšiny? Dokázala by jim zaručit, že se historie diskriminace a útlaku nebude opakovat?
Příslušníci evropské extrémní levice a pravice se často shodují na kritice postupu Izraele vůči Palestincům, ale patrně by se neshodli v názorech na možný návrat Židů. Někteří evropští levicoví propalestinsky orientovaní aktivisté věří, že by se konflikt na Blízkém východě mohl vyřešit odsunem Židů do Evropy, i přesto, že většina židovských občanů státu Izrael nemá s Evropou nic společného. Někteří vedoucí představitelé Izraele zase doufají již mnoho let, že Izrael vstoupí do Evropy, zatímco například Silvio Berlusconi nebo Javier Solana zase nejednou připomněli, že Izrael už dnes funguje jako neformální součást Evropské unie a splňuje podmínky pro vstup lépe než mnohé členské státy. Nicméně autoři výstavy se nepokoušejí seriózně zodpovědět otázku, kde leží kulturní a politická budoucnost Izraele. Prostřednictvím své mystifikace se snaží poukázat na hrozbu šovinismu, který leží v jádru každé rasové nenávisti. V době, kdy na domácí politické scéně sílí pravicové hlasy zavánějící neonacismem, pak nabývá tato otázka na důležitosti a stává se tématem nadmíru aktuálním.
Zuzana Štefková
