„Stejně jako dříve je i dnes lidstvo jako celek naprosto závislé na schopnosti půdy vytvářet a zabezpečovat příhodné podmínky pro růst rostlin, které jsou základem naší výživy. Mimoto je dnes zcela zřejmé, že půda má i mnoho mimoprodukčních (ekologických, ekosystémových) funkcí, které jsou nezastupitelné a někdy i pro danou oblast významnější než možnost pěstování rostlin. Je zásobníkem a regulátorem vody v krajině, úložištěm uhlíku, prostorem recyklace odumřelé organické hmoty, životním prostorem pro půdní a některé nepůdní organismy, základem pro zemědělskou činnost a materiální infrastrukturu, zdrojem bio-kontrolních organismů pro ochranu zdraví rostlin a živočichů včetně člověka, je bankou mikrobiálních producentů léčiv, zdrojem informací o historii a zdrojem poznání.“
Rozmanitost života a zdraví ekosystémů (link)
Půda je samozřejmou součástí našeho prostředí a ve svém omezeném množství je nenahraditelná. Délka lidského života je ve srovnání s trváním půdotvorných procesů zanedbatelná, jednotky centimetrů odpovídají stovkám let a tvorba půdního profilu probíhá tisíciletí, půdní obal Země se tak stává kontejnerem minulých i budoucích pamětí člověka.
Vztah člověka a půdy je odvěkým hybatelem organizace společenského, kulturního i duchovního života. Půda neodmyslitelně souvisí s našimi základními potřebami, je zdrojem obživy, bezpečným domovem a prostorem splynutí s koloběhem přírody. Přesto jsme tento vztah dovedli do situace neporozumění a krize, která se promítá do všech sfér našeho spolubytí.
Během posledních dvou století s sebou rozvoj kapitalismu a tržní ekonomiky přinesl změny v sociální struktuře i duchovní organizaci společnosti. Přesun obyvatelstva do měst, profesionalizace a odtržení domácností od půdy vedly ke zprůmyslnění zemědělské výroby.
U nás pak realizace hospodářských cílů komunistické strany, snaha o potravinovou soběstačnost u selektivních komodit, kolektivizace a následná velkovýroba a intenzifikace zemědělství znamenaly zpřetrhání mezigeneračních vztahů k péči o půdu a hospodářství.
Stávající systém nebyl narovnán ani v porevolučním čase a je tak nadále možné pokračovat v bezuzdném vytěžování půdy a narušování přirozených cyklů udržujících život v krajině.
Inovace v podobě těžkých zemědělských strojů nezohlední krajinná specifika, plošně aplikované výsledky výzkumu nepovedou k lepšímu porozumění lokálním problémům, průmyslově vyráběná hnojiva nepodpoří rozvoj kořenových systémů a mezidruhovou výměnu, souvisle zastavěné plochy neprorostou zelení a nepojmou úhrny srážek a vyšší dotace nezaručí investice do udržitelné budoucnosti.
Bezprostřední kontakt a zkušenost jsme nahradili funkčními mezičlánky, které nedisponují vlastním vnímáním, nejsou na zdraví půdy nijak závislé a necítí tak potřebu sounáležitosti s organismem přírody. Obrazy půdy, vize budoucího zprostředkované médii vidění nám předestírají světlé zítřky, ale půda sama se vytrácí z našeho zorného pole. Virtual planting, vizualizace staveb, geo scanning, družicové snímky, mapy a navigace jsou jen dokladem antropocentrického smýšlení a směřování člověka k ještě větší izolaci v umělé přírodě.
Ale i neviditelná půda – jemné poletující části hmoty, ze kterých se v dlouhodobém měřítku tvoří usazený povrch. Prach, který vítr a voda odnášejí z pole, protože půda ztrácí konzistenci. Prach, který dýcháme, voda i jídlo jsou zemí, která se stává naším tělem.
Jak změnit paradigma a začít vnímat půdu jako živou bytost, jako součást společného těla? Jakým obrazem k ní můžeme promlouvat? Přistáváme na Zemi, kde už půda není posvátná, ale stále ještě dává život.
Les napadený kůrovcem a těžba kalamitního dřeva, kraj Vysočina.
Fotografie Jiří Zelenka.
Rozhovory: Jaroslav Záhora
Proč se díváme přes nádherné zemědělské kultury na mrtvé lesy? To by nás mělo trápit. Vysvětlení je právě v té dynamice procesů, které se odehrávají přesně pod našima nohama a přesně před našima očima. Tam kde je zemědělství s úctou k přírodě, tam musí ta kytička odevzdat povinný podíl své energie do regenerace vší půdní havěti. Jde o to pochopit, že v půdě je svět, kde klíčovou důležitost mají mechanismy ochrany zdrojů, ochrany bohatství. Není nutné přidávat další chemické látky, aby půda dělala to, co chceme.
Jaroslav Záhora se dlouhodobě věnuje výzkumu mikrobiální aktivity půd a vzájemnými interakcemi mezi půdními organismy. V současné době přednáší na Agronomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně.
přepis rozhovoru ke čtení či stažení zde
Jedno ze stěžejních témat v cirkulární ekonomice je bioekonomika, která je založená na uzavírání cyklů biomasy a veškerých přírodních látek, tam půda hraje klíčovou roli. Zapomněli jsme, že organická hmota v půdě nemá jenom roli dávat rostlinám živiny, které aktuálně potřebují, ale že udržuje zdravou půdní mikroflóru, kde jsou miliardy organismů, které se o půdu starají a které z ní dělají tak důležitý aspekt života na Zemi. Když se podíváme na současný přírodní systém, jak jsme významně narušili celou rovnováhu a zapomněli jsme se o půdu starat, jako jsme to dělali dřív, tak to je paradoxně mnohem větší výzva pro společnost než recyklace v oblasti cirkulární ekonomiky, jak se jí věnujeme dnes.
Soňa Jonášová absolvovala zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně. V roce 2015 založila Institut cirkulární ekonomiky, který nyní řídí. Zajímá se rovněž o udržitelný rozvoj, cirkulární ekonomiku, zemědělství či „cradle to cradle” přístupy.
přepis rozhovoru ke čtení či stažení zde
Rozhovory: Radomil Hradil
Když se nehnojí statkovými hnojivy a jenom se aplikují umělá hnojiva a pesticidy, potom půda umírá. Toto se děje posledních sto let, nejvíc pak od druhé světové války. Není to jen o obsahu humusu, ale je to i o aktivitě mikroorganismů, protože ty vytvářejí strukturu půdy a dělají půdu půdou. Ta není vytvořena jednou provždy, ale musí být neustále udržována. Považuji za docela snadný krok pochopit půdu jako živý organismus. Další úroveň je vnímat půdu ne jenom jako něco živého, ale jako bytost, která má svoji inteligenci a moudrost. A posledním krokem je vnímat ji jako něco posvátného, co nás přesahuje, což je při našem stavu vědomí velmi vzácný prožitek. Toto je cesta, po které je třeba směřovat, nejen ve vztahu k půdě, ale ke všemu živému.
Radomil Hradil vystudoval střední a vysokou zemědělskou školu. Pracoval v biodynamickém a ekologickém zemědělství v ČR, Německu, Švýcarsku a Norsku, podílel se na vzdělávání ekologických zemědělců a prodejců biopotravin organizované svazem PRO-BIO a Bioinstitutem. Spoluzakládal Camphill České Kopisty, překládá a vydává anthroposofickou literaturu, je autorem několika knih. Předsedá Nadaci Pro půdu.
přepis rozhovoru ke čtení či stažení zde
A Nation of Migrants - Foreign Farmers
Tuscan China
Leone Contini je absolventem University of Siena, kde studoval filosofii a kulturní antropologii. Svou praxí se pohybuje na pomezí umění a etnografie, primárně se zabývá tématem mezikulturních konfliktů, silovou (sociální) dynamikou, migrací, tématem diaspory a jak tyto fenomény ovlivňují antropologický kontext a botanickou krajinu v místních lokalitách. Contini pracuje především s performativní přednáškou, akcí ve veřejném prostoru, textem, audio-vizuálním narativem a kresbou.
Práce Leone Continiho vybrala Mariana Serranová
Mira Gáberová a Ruta Putramentaité
Mira Gáberová, narozena v Lučenci na Slovensku, promovala v roce 2006 na Katedře malby a nových médií na VŠVU v Bratislavě. Je laureátkou Ceny Oskara Čepana za rok 2012. V letech 2010-11 vedla výstavní prostor Chladnička ve svém bytě, od roku 2014 pokračuje s tímto projektem v Praze. Mira Gáberová se intermediálně pohybuje mezi videoartem, performancí, instalací, fotografií a kresbou. Její tvorba je vědomě či nevědomě naložena na transformaci osobních zážitků do výtvarné formy. V poslední době se intenzivně zabývá participací v umění.
Ruta Putramentaité, pochází z Litvy studovala fotografii na Middlesex university v Londýně. Momentálně studuje na pražské UMPRUM (ateliér sochářství Edith Jeřábkové a Dominika Langa). Ve své současné praxi se věnuje vytváření sochařských, zvukových nebo video instalací, mnohdy s performativním přesahem. Často používá sama sebe jako hlavního aktéra svých audiovizuální výstupů, kdy kombinuje reprodukci apropriovaných sdělení s vlastní agendou. Pohybuje se tak na hraně osobní a kolektivní výpovědi vztahující se k tématům envirometalní krize a ekologie mysli.
Rona Jankovičová: Rezidence Prototyp
Stratifikácia a čas tvorenia
Umeleckým a teoretickým skúmaním média hmoty, zeme, zeminy, pôdy a hliny v horizonte časového obdobia niekoľkých mesiacov sa v projekte Galerie Prototyp tvorí nové a špecifické prostredie. Je určované skupinou v procese stretnutí, výletov, workshopov, a diskusií. Možnosť prieniku vplyvu prírody a spoločnosti sa stretáva v bode obecných úvah a vzájomného pôsobenia. Kľúčová idea vychádza z pôdy tvorenej a tvoriacej vplyvom vzájomných okolností. Podobným spôsobom sa skupuje samotný materiál. Pôda ako najvrchnejšia časť Zemskej kôry vzniká vplyvom vonkajších faktorov a najmä času. Čas je produktom premeny jej minerálnych a organických látok. V tretej kapitole knihy Deleuze a Guattariho Tisíc Plošin s názvom Geologie Morálky (Za co se považuje Země) je termín stratifikácia nielen označením formovania látok a vytvárania, ale rovnako snaha zachytiť všetko v dosahu. Strata alebo vrstvy majú svoje filozofické a geologické interpretácie. Povrch je vrstvený niekoľkými vzájomne odporujúcimi fenoménmi, ktoré možno nazvať dvojitou artikuláciou. Klasický status väzby postupnosti štruktúr sa v prvej fáze tvorí ako forma a v druhej aktualizuje ako substancia. V geologickej terminológii je táto prvá artikulácia sedimentáciou a druhá vrásnenie. Formy odzrkadľujú spôsoby kódovania a dekódovania a substancie sa vzťahujú k teritórializácii a deteritorializácii. Prvá artikulácia je pružná a usporiadaná, druhá organizovaná. Binárne vzťahy, ktoré sa nimi formujú majú blízko k štruktúram tvorivého skupinového myslenia a k štruktúre vrstiev Zeme.
Kolektívne mikroprocesy
Systémy bez organizácie prenikajú štruktúrami spoločnosti. Objavujú sa ako entity božstiev, kapitálu alebo ako subjekty spoločenských, jazykových, politických, ekonomických a vedeckých diskurzov. Táto decentralizovaná štruktúra preniká tokmi energie a hmoty, myšlienkami a činmi a pokusmi ich spojiť. Analyzovať zloženie všetkých materiálnych systémov sveta je zložitý proces. Rekonštruovať ho na všetkých vedeckých, chemických a geologických úrovniach je takmer nemožné. Pôdne mikroprocesy sú tvorené výmenou energií a látok v ktorých pôda neustále narastá, stráca sa, translokuje a transformuje, rozkladá sa, rozpúšťa, redukuje a pohybuje. Kde sa spája geologické a umelecké? Text a obraz sa pokúša preskupovať myšlienky ako obsahy s námetmi utváranými minulosťou. Nástroj mimo hierarchiu a organizáciu času a priestoru je sieť. Je to nedokonalý nástroj vnútorného a vonkajšieho spojenia a nutne zachytáva iba fragmenty všetkých prítomných zložiek. Prenikať myšlienkami, ako keď sa ruka hrabe v hline, ako návrat do bezprostredných okolností plynutia. Dotýkanie sa je neustále ničenie a obnovovanie. Základné princípy prestupujúce celým procesom sú vrstvenie a vyhlbovanie.
Oheň horí zhora nadol
Sedenie pri stole, pitie čaju a pojedania sušienok. Otvárajú sa niekedy zložité a inokedy nič nehovoriace témy rozhovoru. Občas sa vynárajú z pamäte ako pevné oporné body, ako mená osôb, ktoré by sme mohli stretnúť, miest na ktoré sa môžeme vydať, knihy ktoré môžeme o pôde prečítať alebo objektov, ktoré tvoriť. Od Jerryho Mandera V nepřítomnosti posvátného, Marka Pogačnika Posvátná místa přírody, Stephana Martina Žít kosmický život, až po magazín o životnom prostredí Sedmá generace. Žijeme procesuálne, premýšľame o rastlinách, ktoré je možné vypestovať, alebo tých, čo žijú závislé na dotykoch ako riasogule, o mapách kvásku na internete, kompostovaní nielen potravín, ale aj tiel, radikalite poľnohospodárskych systémov, pestovania potravín a krmiv, o kultivácii pôdnych systémov. Možnosti stavby, skladby budovania a vrstvenia zaháňajú strach ako hľadanie bezpečia v piesku a prachu, ako existencia funkčných domorodých stavieb, návrat k podstate bezpečných ohnísk, ktoré sú vyhĺbené v zemi a prúdia vzduchom a ohňom. Nachádzame individualizované vesmíry na cestách deštrukcie samotných pojmov. Kolektivita je individualizovaná, sekvenčná, neúplná. Momenty syntézy kolektívnych procesov sú budované až v procese výroby hmotných artefaktov kultúry, ako keramické nádoby, ílové píšťalky, hrnčeky zo starožitníctva, pleťové masky. V momente organizácie materiálu. Akoby keramická hmota nachádzala cestu k navráteniu sa z úlomkov nekonečných kreatívnych potencialít, len ak človek môže jednoznačne určiť jej väzbu s technológiami tela.
Rona Jankovičová je teoretička umění. Zabývá se novými médii a současností.
Koncepce, kurátorky: Nikola Brabcová, Karin Šrubařová
Spolukurátorka: Mariana Serranová
Překlady textů: Zuzana Rousová a Deana Kolenčíková
Překlady videí: Kateřina Prokešová
Zvukový Design: 2046
Editor: Janek Rous
Publikováno 4.12. 2020
