Marie Hladíková patří právem mezi několik málo současných umělců, které lze odvážně označit jako vizuální básníky. Ti mohou doslova hýbat s obrazy nebo vzájemně proplétat rozmanité vztahy předmětů a symbolů – především skrze literární myšlení.
Typickou podmínkou tohoto myšlení se zdá být možnost zůstat bytostným romantikem děj se co děj. Takový romantik projevuje zájem pouze o velkolepá témata a nachází inspiraci zejména v přírodě. Důležitým předpokladem života ve vizuální poezii je samozřejmě dlouhodobá práce s precizním výtvarným stylem a ilustrativní temperament, jež může dynamicky expandovat i do jiných příbuzných oblastí. Aby mohli tito básníci pohnout s jediným obrazem, musí se obsesivně, v izolaci a s nemalou ochotou plahočit po nekonečné a mnohdy nepřenosné krajině osobních poryvů, nechat se dobrovolně unášet spodními proudy vědomí. Zápisky z těchto cest jim slouží především jako sebepoznávací technika.
V Mariiných starších básních nacházíme kromě romantizujících poloh souvisejících s krajinnými motivy i sklony k přepjaté a zároveň nedefinované mystičnosti a důvěryhodné magii.Tu reprezentovaly groteskně hororové figury vyjadřující tvarovou zaměnitelnost dvou existencí – zvířete a člověka. Ač na první pohled každý charakter budil soucit osamělého bojovníka, nemohli jsme se zbavit dojmu jejich tajného šikování do jakési armády tragické jednoty. Tyto bytosti na jejích posledních dvou výstavách nenajdeme. Výstava v Galerii 35M2 nebo výstavní celky vzniklé ve spolupráci s umělcem Andersem Grønlienem naopak dává na odiv samotný prostor jako prázdnotou hrozící krajinu nebo podivuhodnou a lákavou cestu do zásvětí. Tématem poslední výstavy Marie Hladíkové je realizace vize o tom, jak lze pomocí uschlé větve spojit spodní svět nevědomí s nadosobním vědomím. Tentokrát možná radikálněji, úsporněji než kdy jindy, proměňuje galerijní prostor na jakési okultně posvátné místo nebo příbytek neviditelných duchů, kde hrají důležitou roli zvuk, vůně, tma a světlo.
Michal Pěchouček
