Z díla Billa Jacobsona jsou nejznámější fotografie z posledního desetiletí minulého století. V souborech portrétů a městských krajin tehdy našel působivé rozhraní mezi zobrazením a abstraktní poetikou barvy a světla prostřednictvím „měkkého“, neúplného ostření objektivu. Ať už v dematerializovaných portrétech a aktech mužů, nebo v obrazech ulic New Yorku dosáhl tímto jednoduchým způsobem silného emotivního účinku.
Na výstavě v Langhans Galerii Praha spolu sousedí soubor černobílých fotografií s motivy z autorova blízkého okolí, vznikající v 70. letech jako velmi osobní prozkoumávání životního prostoru mladého fotografa, a barevné snímky ze série funny, cry, happy (2004–5).
Zatímco starší fotografie charakterizuje hlavně pozorování lidí v reáliích každodenního života, ve funny, cry, happy jsou fragmenty architektur, přírodnin a všedních předmětů oproštěné od přítomnosti člověka. Přestože zachycují konkrétní místa a věci, jejich skladebnost odráží Jacobsonovu zkušenost s abstrahováním fotografického obrazu. Funny, cry, happy vybízí k trpělivému pozorování domněle banálních výseků skutečnosti a postupně rozšiřuje divákovu schopnost vnímat Jacobsonův mimořádný cit pro prolínání obecného a intimního životního prostoru.
K zařazení nového souboru vedle raných prací vedl kurátora výstavy Davida Koreckého záměr postihnout oblouk Jacobsonova uměleckého zrání: „V raných fotografiích už rozeznáme Jacobsonovu citlivost, ale také vidíme, jak těží z okamžité situace. A ve funny, cry, happy tu máme zralého umělce, který soustředěně vybírá maličkost, v níž prostřednictvím fotografického média objeví smyslovou mimořádnost.“
Bill Jacobson vzpomíná, že když opustil estetiku rozostřených snímků, diváci pohlíželi na jeho nové fotografie s určitou nedůvěrou. Přitom, jak zdůrazňuje, souborem funny, cry, happy navazuje na své předešlé práce. Vysvětluje to přirovnáním k hemisférám lidského mozku, které společně vytvářejí jeden obraz světa, přičemž ale každá postupuje do jisté míry nezávisle.
O funny, cry, happy mluví jako o mentálních obrazech. David Korecký to doplňuje: „Působivost fotografií násobí vzájemné sousedství. Jejich síla tkví v synergii. Jacobson pracuje sofistikovaně, jemně skládá detail k detailu a tím i nové formální a obsahové akcenty. Dá se říct, že tím se snímky vzdalují fotografované skutečnosti a že intimita, která z fotografií vyzařuje, vzniká až uvnitř vztahů mezi fotografiemi.“