Umělecká díla, zástupné předměty umělecké práce, jsou zaujata tím, co je jimi samými, skrze jejich přítomnost a v ní identifikováno jako „neuchopitelné já“. Toto zaujetí spočívá v pokusech a projekcích jednoho já, jehož existence zůstává prchavá a nejasná.
Tuto existenci lze uchopit jen tehdy, je-li vázána – a ve smyslu procesuální názornosti též prostřednictvím formy stabilizována – v pokusu. Pokus je pak návrhem toho, čím končí existence započatá ve formálně stabilním díle, přestože nikdy nebude/nemůže být ukončena úplně. Dílo je totiž podle svého smyslu, to znamená: následuje-li za smysly, projekcí neuchopitelného já. Je pomíjivé, ale stabilní a svou formou, skrze niž se já zpřítomňuje, působí jako určitý druh stavu.
Být sám o sobě představuje stejný stav – zaujetí pro neuchopitelné já. Formální existence těchto projekcí však končí v oku diváka, časově a místně zakotveného v kontextu výstavy. Přechodné projekce.
Vystavené práce jsou souborem a náhledem těchto vztahů, zobrazením formální rozrůzněnosti pokusů o uchopení sebe sama; totální performancí, tedy čistou přítomností, která není ani tak formou jednotlivých uměleckých děl jako spíš jejich tělem.
Tato stále se opakující performance se navenek projevuje formou přechodných projekcí; vždyť díla jsou vztahem projekcí a názornosti. Jsou statickým znázorněním neproveditelného pokusu o uchopení sebe sama. Jsou sama tímto pokusem.
Představa je ve stavu zdání; zde jsou věci samy o sobě.
(R. Gruber)